Soumrak reklamy na zahraniční loterie?

Českým mediálním prostorem se v posledních měsících šíří neklid části sportovních klubů, zejména mistrovské plzeňské FC Viktorie a pražské FK Dukla. Neklid však necloumá pouze sportovci, ale i sázkovými kancelářemi.

Od začátku roku totiž vešla v účinnost novela loterijního zákona, která mimo jiné zakazuje propagaci a reklamu na zahraniční loterie (tedy i sázkové kanceláře). Viktorie a Dukla jsou sponzorovány společností Bwin, jež má svou licenci z britského Gibraltaru. Přichází tedy soumrak reklamy na zahraniční loterie provozované online, spojený ovšem s úbytkem finančních prostředků pro český sport? Dokáže ministerstvo financí prosadit dodržování novely, nebo zvítězí argumenty sázkařů, že se jedná o flagrantní porušení evropského práva? Je vůbec v dnešním světě možné propagaci a reklamu účinně regulovat?

Novela loterijního zákona zakazuje propagaci, reklamu a podporu loterií (hazardních her), které nejsou v České republice licencované. Za takovou nelegální propagaci stanoví pokutu až do výše 2 mil. Kč.

Podle kritiků (např. právníků společnosti Bwin) je tento nový paragraf bezprecedentním zásahem do svobodné soutěže na trhu, který zvýhodňuje v České republice licencované subjekty proti jejich evropským konkurentům a je tedy v přímém rozporu se základními principy evropského práva, zejména se zásadou volného pohybu služeb podle čl. 49 ES. Ministerstvo financí si je kritiky vědomo, na svém záměru si však trvá a má dokonce v plánu příští rok uvést v život zcela novou podobu loterijního zákona.

Je tedy poslední změna loterijního zákona obhajitelná, nebo je v rozporu s evropským právem, které má vůči českému právu aplikační přednost? Vztahuje se vůbec evropské právo a jeho liberální zásady na tuto oblast lidského podnikání?

Ano, odpověděl Evropský soudní dvůr (ESD) ve svém rozhodnutí Schindler (C-275/92) na naši druhou otázku a podotkl, že právní úpravu hazardních her členskými státy je nutno považovat za právní úpravu ekonomické činnosti, na kterou se aplikují komunitární předpisy o volných pohybech. Členské státy tedy mají povinnost regulovat hazard jen v souladu s principy volného pohybu služeb. Jak velkou volnost si v regulaci dovolí, je částečně na uvážení toho kterého členského státu. Obecný trend je od původně restriktivního přístupu k hazardním hrám, a k těm provozovaným online zvlášť, k současnému poměrně liberálnějšímu postoji většiny států.

Z tohoto pohledu je tedy nový český zákon krokem zpět. Zdá se však, že tento krok ustojí nároky evropského práva formulované v poslední době v judikatuře ESD. Nicméně judikatura se v této oblasti neustále vyvíjí a tak by nový český zákon mohl posloužit jako rozbuška dalšího posunu.

V případě Gambelli (I-13031) z roku 2003 ESD podotkl, že národní právní předpisy a jejich praktická aplikace směřující k omezení poskytování hazardních her musí být konzistentní a systematické.

V kauze Lindman (I-13519) taktéž z roku 2003 ESD kladl požadavek na členské státy, aby pomocí statistických či jiných analýz dokázaly, že jimi aplikovaná omezení volných pohybů na loterijních trzích jsou opravdu nezbytná a skutečně vedou k omezení hazardního hráčství.

ESD však v poslední době trochu tento poměrně sofistikovaný přístup opustil a v rozhodnutí Liga Portuguesa (C-42/07) z roku 2009 se přiklonil opět více na stranu volnosti uvážení členských států. Šlo o spor portugalské charitativní organizace Santa Casa da Misericordia da Lisboa založené v roce 1498, která je monopolní loterijní společností na území Portugalska s portugalskou fotbalovou ligou, resp. jejím sponzorem, společností Bwin. Jsme zde tedy v do jisté míry podobné situaci jako u nás. ESD v tomto sporu odkázal na články 45 a 46 ES, které státům umožňují zavést opatření k omezení volného trhu z důvodů veřejného charakteru poskytovatele služeb, veřejného zdraví, veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti.

Nicméně nejzásadnějším rozhodnutím ESD v oblasti propagace zahraničních loterií (hazardních her) se jeví rozhodnutí Sjöberg (C-447/08) z roku 2010. V tomto případě šlo o trestní stíhání šéfredaktora Otto Sjöberga za uveřejnění ve Švédsku zakázané reklamy na zahraniční loterijní společnosti. Soud poměrně jasně konstatoval, že nic nebrání zákazu reklamy určené obyvatelům členského státu na hazardní hry pořádané soukromými subjekty v jiných členských státech (např. online).

Soud však zároveň zdůraznil, že sankce pro toho, kdo propaguje tyto hry pořádané v jiném členském státě, nesmí být přísnější než sankce pro toho, kdo propaguje takové hry pořádané v tuzemsku bez povolení.

Závěr

Judikatura ESD (dnes již Soudní dvůr EU) je tedy v této oblasti poměrně bohatá a nesvědčí o jednoznačném porušení evropského práva ze strany České republiky. Na druhou stranu nelze říci, že je novela loterijního zákona v absolutním souladu s evropskými normami. Pokud bude napadena, dá Soudnímu dvoru příležitost vybrousit svou interpretaci volného pohybu služeb a možná se dočkáme opět návratu k podrobnějšímu zkoumání účelu a důsledků národní tvrdé ochranářské úpravy a požadavku na zevrubné odůvodnění takových příkrých zásahů.

Autoři textu: Ladislava Jasanská, Ondřej Preuss