Propouštění novinářů je projevem bezradnosti

Vydavatelství Economia oznámilo propuštění stovky zaměstnanců, redukci v rámci efektivizace podnikla v loňském roce i Mafra a trend bude podle mediálního analytika Milana Krumla pokračovat. Jde ale údajně spíše o projev bezradnosti než koncepčního dlouhodobého řešení.

Jak vnímáte současnou situaci na mediálním trhu? Nedávno došlo k poměrně zásadním událostem – od redukce počtu redaktorů, přes ohlášené vlastnické změny majitele Mafry, začátek tabletových titulů apod. Nemáte pocit, že nastal v mediální sféře určitý zlom? Co podle vás nedávné události znamenají?

Myslím, že to je známka toho, že novinový trh v Česku se dostal do stavu, kdy už není možné reagovat na poklesy nákladů a celkově se snižující význam tištěných deníků jen výměnami šéfredaktorů a nabídkou dalších příloh. Je to známka hluboké krize a podle mého názoru je to krize především obsahová. Deníky jednoduše nejsou schopny nabídnout odpovědi na základní otázky: proč by si je lidé měli kupovat a jaké místo chtějí zaujímat na mediální scéně. Propouštění novinářů je z mého pohledu spíše projevem bezradnosti než nějakým koncepčním řešením.

Nemáte tedy dojem, že by snižování stavů něčemu prospělo a že by v redakcích bylo skutečně příliš novinářů?

Nemyslím si to. Problém redakcí deníků není v počtech lidí, ale v jejich složení. Už před několika lety se redakce začaly zbavovat „drahých“ novinářů, kteří byli specializovaní na určitou oblast, rozuměli jí, měli kontakty a dokázali odlišit marginální od podstatného, a nahrazovat je mladými žurnalisty (s nižšími platy), kteří dostávají jeden den zadání psát o ekologii a další třeba o armádě. Všude na světě vědí, že klíčem ke složení redakce je směs těch zkušených – kteří mají znalosti a dokáží je předávat – a těch mladých, kteří mají energii, která starším chybí. Klíčoví jsou pro každou redakci editoři – u nás jsou přetížení, dokonce i sami píší, nemají čas se zabývat materiály už při jejich zpracovávání, v podstatě se jejich práce degradovala na redigování. To je ale jen jeden problém.

Jaký je další?

Druhým je absence servisu, který novináři potřebují. Viděl jsem, jak pracují rešeršní oddělení v řadě zahraničních redakcí – díky jim se mohou žurnalisté plně soustředit na téma, které zpracovávají, nedělají tolik chyb, dokáží materiály vybavit větším množstvím doplňkových informací, grafů atd. U nás takový servis nemají.

Jak se podle vás odrazí snižování stavů na kvalitě zpravodajství?

Bude povrchnější, redakce nebudou schopny naplnit vlastním obsahem víc než jen pár stránek, zbytek se bude doplňovat zprávami ČTK a materiály od externistů, které budou mít nevyváženou úroveň.

To by se pravděpodobně znovu odrazilo na horší prodejnosti. Myslíte si, že snižování stavů v redakcích bude tedy i nadále pokračovat? Co tento trend vůbec nastolilo?

Ano, obávám se, že bude. Myslím, že by mělo smysl, kdyby se redakce rozhodly, že se budou soustředit na základní nabídku a omezí počet příloh, a v nich redukovaly počty. Ale vzhledem k tomu, že i pro seriózní deníky jsou zřejmě důležitější přílohy o hubení slimáků, než závažná společenská témata, tak se spíše odehraje opačný proces.

Působíte také jako pedagog a učíte budoucí novináře. Můžete studentům například zodpovědně říct, jestli má novinářské povolání vůbec perspektivní budoucnost? Že se tím uživí?

Pokud budou chtít pracovat v denících v České republice, tak nečekám, že by v dohledné době mělo dojít k jejich výrazné redukci nebo že by úplně zmizely z trhu. Povolání novináře má budoucnost zcela určitě – navíc tu nejsou jen tištěné denní listy, ale řada dalších médií. Otázka zní jinak. Mohou jim tištěné deníky nabídnout práci, v níž oni sami budou vidět nějakou budoucnost?

V žebříčcích prestiže se novináři propadli na spodní příčky. Proč mají lidé k novinářům tak negativní přístup?

Asi to bude celý komplex důvodů, které je složité rozebírat. Podíl na onom negativním hodnocení mají i sami novináři – jejich chyby, neprofesionalita a podobně. Ovšem svou roli hraje i fakt, že i po více než dvaceti letech existence svobody slova a nezávislých médií politická reprezentace roli médií ve společnosti nechápe, má tendenci média buď ovládnout, nebo je prezentovat jako překážku realizace jejich ušlechtilých snah. Navíc veřejnost nedělá příliš velký rozdíl mezi bulvárními a seriózními médii.

Je to stejné i v zahraničí?

Neříkám, že to je všude v zahraničí jinak, ale rozhodně platí, že novinář, píšící pro velký seriózní deník, má jiný společenský statut než reportér, který se živí tím, že čeká na další exces psychicky labilní bývalé zpěvačky.

Ovlivnilo podle vás důvěru v mediální sféru například diskutované odprodání Mafry Andreji Babišovi?

Myslím, že to víc než mediální scénu ovlivnilo právě obraz médií ve veřejnosti. Že nějaký mediální koncern koupí jeden bohatý podnikatel se stává, na tom by nebylo nic pozoruhodného. Kdyby ovšem tento majitel neměl politické ambice a neuskutečnil koupi v době, kdy se svou stranou bojuje o vstup do parlamentu.

Jak vidíte budoucnost novinařiny? Neustále se mluví o konci tisku…

O budoucnost novinařiny obavy nemám. Co se týče předpovědí, že tisk zanikne, musím oddělit Česko od ostatních zemí. V některých oblastech zájem o tištěná média roste – například v Asii stoupají i náklady tištěných deníků. Jinde zájem čtenářů neklesá, ale mění se – ztrácejí celostátní listy na úkor regionálních či lokálních periodik. Jsou deníky, které zaznamenávají úbytek čtenářů tištěných verzí a naopak posilování zájmu o verze určené pro tablety. Jsou to stále ještě tištěné noviny nebo jejich nová verze, která jim zajistí přežití? Představa, že se jednoho dne probudíme a v trafikách už nebudou tištěné noviny, je naivní. Jisté ale je, že v té podobě, jak ji známe dnes, tištěné média z dlouhodobého hlediska nepřežijí. Ale kdy se to stane a jaký bude další vývoj, si netroufám předpovídat. Co se týče Česka, tak je myslím zjevné, že tištěné deníky mají vážné problémy. Silně ale pochybuji o tom, že se vyřeší pouhým snížením nákladů na jejich výrobu a propuštěním lidí.

Autorka: Veronika Šmídová