Češi patří ke světové špičce v hořekování nad médii

V souvislosti s Ukrajinou se často na internetu objevuje kritika českých médií, že o situaci informují nevyváženě. Měla by média v rámci objektivity předkládat názory z obou stran, tedy i například z proputinovského hlediska?

Nemyslím si, že vyváženost zpravodajství znamená, že by vedle sebe měly být zařazovány například protiruské a proruské články. Jak jedny, tak druhé jsou totiž manipulativní. Podle mého názoru mají média k určitému tématu shrnout ve vlastních obsazích všechny relevantní postoje a názory – pokud k nim patří názory extrémní, není možné je zamlčovat. Měla by ovšem být schopná eliminovat názory, které mají sloužit buď jako provokace, nebo pouze k zviditelnění autora – jejich relevance je nízká a nevyjadřují názor nějaké části veřejnosti, ale jednotlivců.

Předpokládám, že se přístup k vyváženosti liší i podle novinářského žánru?

Ano. Mělo by se striktně oddělovat zpravodajství od komentářů. Tak například sdělení, že je Putin agresor, se v zpravodajství může objevit pouze tehdy, pokud je citován něčí výrok. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou se vyznačuje mimo jiné i propagandistickou válkou – zahraniční média by měla být velmi opatrná, pokud hodlají citovat z materiálů svých kolegů z jedné či druhé země. V průběhu uplynulých týdnů se totiž objevila řada vymyšlených informací, zpráv, které zamlčovaly podstatnou část událostí a podobně. Média by při využívání těchto zdrojů měla vždy přesně informovat příjemce, odkud která informace pochází a jak je daný zdroj hodnocen. Například: pokud ruská média uvedla, že ukrajinští vojáci na Krymu masově dezertují, bylo by na místě ve zpravodajství uvést, že neruská média tyto informace nepotvrzují a že hlavní zdroj – ruská televize Rossija 24 – je jednak placen ze státních peněz a kromě toho se už několikrát prokázalo, že vysílá nepodložené a vymyšlené zprávy.

V našich redakcích je kvůli finančním omezením přebírání zpráv běžným jevem. Snižuje to tedy pro čtenáře a diváky důvěryhodnost zpráv?

Problém není jen v přebírání. Jde především o to, že obecně je zahraniční zpravodajství považováno za méně důležité, a pokud nejde o události, které mají celosvětový dopad – například Krymská krize – představuje spíše jakýsi doplněk k domácím tématům. Ve srovnání s okolními zeměmi se mnohem méně zajímáme o to, co se děje za našimi hranicemi, média nejsou příliš schopna vysvětlit, proč jsou některé události důležité i pro nás, jak nás mohou ovlivnit.

Považujete tedy například úroveň informovaní o Ukrajině za dostatečnou nebo mají kritici do jisté míry pravdu?

Kritici nevyváženosti poněkud zapomínají, že zpravodajství nemá dávat někomu za pravdu a už vůbec ne vybírat zprávy tak, aby bylo dosaženo takzvané názorové objektivity. Skutečnost, že Rusko anektovalo Krym, je nepopiratelná, ani ruská vláda to nezpochybňuje. Odlišný je výklad, proč k tomu došlo. Média tedy mají přinést ve zpravodajství základní stanoviska zúčastněných stran a reakce na ně, všechno ostatní se už odehrává v rámci jiných žánrů – reportáž, analýza, komentář a na ty se vztahují jiná pravidla a jiné požadavky.

Jaká pravidla a požadavky máte na mysli?

V komentářích mají média vyjádřit jasný postoj. Podle toho, z jakého úhlu události nazírají a jak je hodnotí, si je vybírají příjemci. Pokud jim způsob, jakým se na svět konkrétní médium dívá, nevyhovuje, vybírají si jiné. Názorová pluralita se přitom může odehrávat i v rámci jednoho média – vedle sebe tu mohou být zveřejněny komentáře autorů, kteří spolu zásadně nesouhlasí. Je ale zvykem, že jedno médium si drží určitou linii, která je příjemcům známa a bývá i nějak deklarována – fakt, že tíhne například k pravici, ovšem vůbec neznamená, že by se to nějak projevovalo ve zpravodajství. Stále tu mluvím o jiných typech mediálních obsahů, jejichž typickým znakem je autorský vklad a postoj. Ani reportáž, tedy dobrá reportáž, která je osobní, nemůže být bez názoru – přinejmenším proto, že autor sděluje nejen to, co viděl a zažil, ale přidává i své pocity a prožitky. Stejně tak s sebou nese názor fotoreportáž, sloupek, fejeton. U analytických materiálů je to komplikovanější – jejich autoři shrnují fakta a snaží se z nich odvodit možné další události, oddělit jevy a události podstatné od pomíjivých, popsat pozadí událostí a najít v nich nějaké trendy, které budou hrát podstatnou roli i při dalším vývoji, případně ovlivňující vývoj i v jiných oblastech. Autorským vkladem jsou tu znalosti, zkušenosti, schopnost analyticky myslet i nepodřizovat se nějakým osobním názorovým preferencím.

U neobjektivity se také často hovoří o tom, že jsou mnohá média určitým směrem politicky orientovaná, i když se tváří navenek neutrálně. Bylo by lepším řešením mít jasně stranicky rozdělený tisk, který svou orientaci neskrývá?

Takový systém jsme tu už měli až do roku 1989. Noviny byly přímo spojeny buď s politickou stranou – Rudé právo s KSČ, Lidové demokracie s lidovci, Svobodné slovo se socialisty, nebo se společensko-politickou organizací, například Práce, Mladá fronta, Zemědělské noviny. Nemyslím si, že by budoucnost byla ve stranických médiích. Obecně je celkem jedno, jestli novinář je příznivcem ODS nebo ČSSD, pokud dodržuje profesní a etické standardy. Mnohem horší je situace, kdy novináři chodí s politiky anebo s jejich spolupracovníky na pivo a využívají informace, které takto získají, při přípravě materiálů s naivní představou, že jim byly sděleny, protože k nim má někdo hezký vztah. Politické strany u nás vůbec nepotřebují, aby se k nim nějaká média veřejně hlásila – mají bohužel řadu jiných možností, jak média ovlivňovat, jak jim vnutit svá témata a nedělejme si iluze, že je nevyužívají.

Když jsme u propojení s politikou – podporují média spíše vládnoucí garnituru nebo plní skutečně funkci hlídacího psa?

Že by média podporovala vládnoucí garnituru, si nemyslím, a dost by mě překvapilo, kdyby někdo přišel s analýzou, která by něco takového naznačovala. To jsou spíše obecně šířené nářky. Ostatně, co se týče hořekování, patříme ke světové špičce a povzdechy nad tím, jak špatná máme média, jsou součástí téměř každé společenské konverzace.

Takže si myslíte, že je zde dostatek pluralitních názorů, že stesky nejsou oprávněné?

To je něco jiného. S podporou majoritních názorů je to trochu jinak – má logiku, že hlavní média s většinovými příjemci se snaží i názorově konvenovat těm, kdo je čtou a sledují.

Předpokládám, že názorovou diversifikaci dost ovlivňuje i velikost trhu. Jak je na tom Česko?

Ano. Otázka zní: existuje u nás prostor pro dostatečné množství jiných, menších médií, která naopak majoritní názory nepodporují? Stará se společnost nějak o to, aby byla v tomto směru zajištěna pluralita názorů? V řadě zemí tomu tak je a stát přispívá na to, aby i v době koncentrace médií ta malá mohla přežít. Například v Rakousku, Skandinávii, Británii, Francii.

Z hlediska kvality informací se problematicky se jeví i fakt, že u nás mají novináři na zpracování článku krátkou dobu, proto se často tématu nemohou do hloubky tolik věnovat. Jak se to dá řešit?

To je jistě velký problém, dá se říci, že většina redakcí u nás je z hlediska počtu novinářů poddimenzovaná, dost často chybí novináři – odborníci na určitou oblast. Dost podstatná je i praxe, že novinář připravuje na jedno téma hned několik obsahů – pro tisk, pro internet a někdy i videoreportáž. Chybí navíc docela podstatná část redakční práce – silná rešeršní oddělení, která novináři šetří čas a také dbají na to, aby nedělal chyb ve jménech, datech a podobně.

Jsou toto hlavní důvody, proč Češi příliš médiím nedůvěřují?

Myslím, že to není úplně přesné. Podle výzkumu provedeného CVVM na konci letošního března důvěřují občané České republiky rozhlasu – skončil na druhém místě za armádou. Naopak nejhůře dopadly noviny a dost špatně také televize. Svou roli přitom hraje nejen špatná zkušenost s médii, ale také fakt, že se v poslední době vedla diskuse o zpravodajství České televize, že je zpochybňována redakční nezávislost některých deníků, které jsou ve vlastnictví velkých podnikatelů a podobně.

Autorka rozhovoru: Veronika Šmídová