Autoritativním režimům se nevyplatí zakazovat sítě

Pokud se podíváme trochu do historie – kdy sehrály poprvé sociální sítě výraznější roli v nějakém konfliktu? Bylo to během Arabského jara nebo dříve?

Arabskému jaru předcházelo několik dalších konfliktů, při kterých se dostala do popředí sociální média, jenom už se na ně pod návalem čerstvějších událostí zapomíná. Jen o pár let dříve, v roce 2009, došlo v návaznosti na prezidentské volby k masivním protestům v Iránu, při kterých odpůrci nově zvoleného prezidenta Ahmadínežáda využívali sociální sítě Facebook, Twitter i YouTube k organizaci protestů i šíření informací o jejich potlačování, navzdory vládní cenzuře. Amatérský videozáznam smrti studentky Nedy, který se díky internetu a sociálním sítím bleskově rozšířil do celého světa, se stal jedním ze symbolů této neúspěšné revoluce. V témže roce došlo v reakci na údajně zfalšované parlamentní volby k občanským nepokojům v Moldávii, které jsou někdy označovány za vůbec první „twitterovou revoluci“, kvůli roli Twitteru při svolávání demonstrací.

Naučily se již vlády autoritativních režimů se sociálními sítěmi pracovat? Jak k sociálním sítím přistupují?

Nejsem si jistý, jestli lze mluvit o nějakém ustáleném vzorci, právě z toho důvodu, že tento fenomén existuje relativně krátce a politici i vlády v řadě zemí se s nimi stále teprve seznamují. Každopádně je zřejmé, že zkušenosti z Arabského jara vedou autoritářské vlády a režimy spíše k větší ostražitosti a nedůvěře k těmto technologiím, ať už jsou odůvodněné, či nikoli. Viděli jsme to nedávno v Turecku, kde vláda premiéra Erdogana na jaře blokovala na několik týdnů přístup na Twitter a YouTube, v obavách z toho, že by se mohlo opakovat něco jako Arabské jaro. Otázkou je, do jaké míry je takto restriktivní přístup efektivní; spíše se zdá, že drakonické zákazy technologií vládám spíše v důsledku škodí, než že by jim nějak pomáhaly stabilizovat režim. Konkrétně v Turecku, stejně jako předtím v Egyptě či Venezuele, se takový zákaz vrátil zpět na hlavu místním vládcům, protože na sebe o to více obrátili pozornost globálního zpravodajství a přivolali mezinárodní kritiku. Cenzura vedla tedy spíše k opačnému efektu – k nárůstu globální solidarity s místními obyvateli a uživateli sociálních sítí.

Některé režimy se ale místo zákazů naučily využívat sítě pro svůj prospěch, není to tak?

I mezi představiteli autoritativních či populistických režimů jsou nepochybně takoví, co se snaží lépe chápat povahu těchto technologií a využívat je ke svému prospěchu; viz třeba cílené budování pozitivního, až hrdinského obrazu ruského prezidenta Vladimíra Putina, jehož štáb pravidelně vypouští různá propagační videa, která se šíří virálním způsobem přes YouTube a další kanály. Stejně tak i venezuelský prezident Hugo Chávez, když byl ještě naživu a u moci, si poměrně rychle osvojil Twitter, který chápal jako efektivní kanál šíření informací a oslovování veřejnosti, což pro něj bylo o to důležitější, že po většinu své vlády bojoval s nepřízní značné části domácích komerčních médií. Lze se domnívat, že ti chytřejší politici a vládci se budou snažit jít právě touto cestou než cestou restrikcí, o jejíž účinnosti lze mít snad s výjimkou Severní Koreje oprávněné pochybnosti.

Užívají se sociální sítě i jako nástroj pro manipulaci informací a zavádějící propagandu?

Samozřejmě, to je druhá strana téže mince. Například při pohledu na právě probíhající konflikt na východní Ukrajině je více než zjevné, že obě strany vedou paralelně s vojenskou kampaní také informační válku, ke které využívají právě internet a sociální sítě. Mohli jsme to vidět i v pokrytí tragického květnového incidentu v Oděse, při kterém zahynuly v plamenech desítky lidí; bezprostředně poté byla sociální média zaplavena diametrálně odlišnými informacemi i svědectvími, ze kterých si mohli příznivci každého ze znepřátelených táborů zkonstruovat v zásadě rovnocenně hodnověrnou verzi toho, co se skutečně událo a kdo byl viníkem.

Takže se autoritativní režimy a další vládci obávají sociálních sítí oprávněně? V Česku se spíše hovoří o tom, že „lajkování příspěvků“ nahrazuje reálné činy.

Vždycky záleží na konkrétním charakteru té které politické akce, v jejímž kontextu pak posuzujeme roli a význam sociálních sítí. Něco jiného je, když hovoříme o protestech typu protivládních akcí či demonstrací a něco jiného jsou třeba volby nebo účast na nějakém politickém meetingu. To jsou značně odlišné události a srovnávat roli sociálních médií u každé z nich by nebylo úplně korektní. Události nejen okolo Arabského jara, ale například také v kontextu protestů organizovaných hnutí Occupy v západním světě, bezpochyby ukázaly, že sociální sítě mají skutečně potenciál zmobilizovat ve velmi krátkém čase značné množství lidí a relativně efektivně organizovat protestní akce. Mají ale spíše využití z krátkodobého hlediska. Ale to neznamená, že nemají vůbec žádný vliv.

Co tím přesně myslíte, že mají vyžití spíše z krátkodobého hlediska a ne dlouhodobého?

Sociální sítě existují pět, šest let, takže je samozřejmě obtížné mluvit o dlouhodobém hledisku. To se teprve uvidí. Ovšem na to, aby došlo ke svržení autoritářského režimu, neřku-li nastolení demokracie, sociální média přirozeně sama o sobě nestačí, ve hře je velké množství dalších a často mnohem významnějších faktorů, ekonomických, sociálních i kulturních. To je mimochodem také lekce z Arabského jara, které řada západních komentátorů na počátku srovnávala s událostmi ve východní Evropě v roce 1989, mimo jiné i proto, že se demonstrantům dařilo prostřednictvím sociálních sítí vytvářet iluzi všelidové podpory pro zavedení demokracie západního stylu. Stovky tisíc fanoušků revoluce na Facebooku vypadají jako ohromné číslo, ale v téměř stomilionovém Egyptě jde o kapku v moři. Očekávání, že moderní komunikační technologie napomohou k demokratizaci v zemích, kde většina obyvatel nemá přístup k internetu a značná část ani ke vzdělání, se ukázalo jako velmi naivní; digitální technologie zkrátka nejsou samospasitelné.

Jak se k sociálním sítím staví západní země? I tam jsou vidět tendence ke zneužívání…

O tom, že americké tajné služby a nepochybně i vládní agentury dalších západních zemí mají přístup k informacím, které jsme pokládali za privátní a které jsme bez větších obav svěřovali velkým korporacím jako Facebook, Google či Yahoo, se veřejnost dozvěděla poměrně nedávno, a pro řadu lidí to bylo hodně nepříjemné procitnutí z do té doby bezstarostného snu o digitální demokracii. Náhle to už nejsou jen ty „zlé“ východní či jiné autoritářské režimy, které ohrožují svobodu internetu; zjišťujeme, že to ohrožení soukromí může pocházet i zevnitř, od našich vlastních, demokraticky zvolených vlád. Je velkou otázkou pro nejbližší budoucnost, jak se s tímto problémem globální internet vyrovná. Existují v tomto ohledu velmi skeptické hlasy, podle kterých bude trend snižování soukromí a zneužívání privátních informací nadále pokračovat. Tendence k omezování občanských svobod ve jménu doktríny národní bezpečnosti jsou ve Spojených státech patrné od začátku „války proti terorismu“ a nic nenasvědčuje tomu, že by měly v blízké budoucnosti ustat. Další věcí, kterou je třeba si uvědomit, je to, že globální informační infrastrukturu ovládají až na výjimky soukromé, komerční společnosti, které hájí v prvé řadě své obchodní zájmy, respektive zájmy svých akcionářů, a ten tlak na omezování soukromí pochází i od nich, protože čím více toho budou tyto společnosti o svých uživatelích vědět, tím efektivněji je budou moci nabízet inzerentům – a o to jde v tomto byznysu samozřejmě až na prvním místě. Slogan „Don’t Be Evil“, tedy motto firmy Google, může být klidně myšlen upřímně, ale na této praxi nic nemění.

Jak se k autoritativním režimům a různé manipulaci staví vlastníci zmiňovaných sociálních sítí? Je třeba nějaký rozdíl mezi přístupem Googlu a Twitteru?

Nevím, jestli mám dostatek informací, abych mohl zcela fundovaně odpovědět. Nicméně když už jste proti sobě postavila Google a Twitter, tak je důležité upozornit na rozdíl mezi těmito dvěma společnostmi. Google je obří korporací generující každoročně příjmy ve výši desítek miliard dolarů, zatímco Twitter je ve srovnání s Googlem poměrně malá firma. Twitter ještě za léta své existence nevykázal žádný zisk. Je to firma, která existuje v podstatě na bázi důvěry investorů a veřejnosti s tím, že jednou zisk generovat bude. Pokud chceme hledat rozdíl v přístupech, tak to musíme dát do tohoto kontextu. Google si právě proto, že je to globální firma s mnohanásobně vyššími příjmy a investicemi, může dovolit méně vzdorovat nátlaku ze strany režimů nebo ze strany výzvědných a špionážních agentur. Máme tu příklady – třeba pokud jde o chování Googlu ve vztahu k Číně. Někdy se o tom hovoří jako o hře kočky s myší. Google se rád prezentuje na veřejnosti jako ten dobrý, obhájce svobody informací a demokracie, na druhou stranu je skutečně Čína obrovským trhem, který si Google nemůže dovolit ignorovat. Takže se Google snaží uspokojit některé dílčí požadavky čínského režimu a na druhou stranu budovat kolem sebe PR, že brání svobodu slova. Zůstává na polovic cesty.

Máte dojem, že těmto tlakům Twitter vzdoruje lépe?

Nemám žádný konkrétní příklad, kdy by Twitter šel na ruku nějakému autoritářskému režimu. Že by vypnul či omezil své služby. Naopak jsme byli spíše svědky toho, že Twitter byl vypínán a přístup k němu byl omezován ze strany vlád.

Stále mluvíme o tom, jak snadno jsou informace na sociálních sítích zavádějící. Měla by média tyto zdroje vůbec využívat?

Tento fenomén nepochybně v současnosti představuje pro tradiční novinářskou profesi velkou výzvu. Informace ze sociálních sítí jsou rychle, zdarma a téměř bezpracně dostupné, a proto také pro novináře velmi lákavé. Twitterové účty politiků a dalších veřejných činitelů nabízejí jejich okamžitá vyjádření, názory a postřehy k aktuálnímu dění, tedy vše, co dříve museli novináři dosti složitě sbírat a dohledávat. Ovšem tato praxe má i svůj rub; nejenže svádí k tomu, že v honbě za aktuálností novináři leckdy publikují informace, které nejsou ověřené z dalšího zdroje, ale díky těmto nástrojům se osobnosti veřejného života mnohem snáze dostávají do médií a mají šanci nastolovat zpravodajskou agendu. Zatímco v minulosti se museli snažit ovlivňovat to, co se o nich v médiích píše, prostřednictvím sofistikovaného public relations, nyní mají k dispozici svůj vlastní informační kanál, nad kterým mají plnou kontrolu a současně vědí, že ho zpravodajská média budou z výše uvedených důvodů sledovat a citovat. Role profesionálních novinářů jako aktérů, kteří přinášejí témata pro veřejnou diskusi, se tak vlivem sociálních médií pozvolna oslabuje, či přinejmenším ztrácí exkluzivitu.

Je vůbec možné, aby novináři či běžní lidé dokázali nějakým způsobem rozeznat, jaké informace ze sociálních sítí jsou pravdou a jaké čistou manipulací? Pokud to totiž není možné, tak neztrácí se v podstatě jakákoliv informační hodnota například Twitteru?

To je pochopitelně obecně problém dnešního informačního věku, charakterizovaného některými teoretiky také jako věk informačního nadbytku. Máme dnes k dispozici, alespoň tedy v našem západním světě, bezprecedentní množství informačních kanálů, z kterých lze čerpat, a současně máme čím dál větší problém rozhodnout se, které informace jsou důležité a důvěryhodné. Právě tato situace podtrhuje význam profesionální žurnalistiky, která by nám měla s tímto výběrem pomáhat a snímat z nás to břímě každodenního rozhodování, čemu věřit a čemu nikoli.

V dnešní době je ale naopak docela populární trend občanské žurnalistiky…

To neznamená, že by snad občanská žurnalistika neměla své místo. Určitě má svou důležitou roli, ale pokud by nárůst občanské žurnalistiky provozované prostřednictvím sociálních sítí měl znamenat úpadek žurnalistiky profesionální, tak by to asi nebylo pro demokracii dobře. Pak by opravdu byla veřejnost vydána na milost a nemilost nejrůznějším propagandistickým tendencím různých skupin ve společnosti, které sociální sítě využívají čistě jako prostředek k ovlivňování.

Profesionálním novinářům a masovým médiím ale v dnešní době stále více Čechů nevěří. Nevede to lidi o to více právě k hledání alternativních nedůvěryhodných zdrojů?

Není tajemstvím, že v posledních letech pozorujeme kontinuálně klesající čtenost tištěných médií, za kterou se jistě skrývá velmi snadná dostupnost informací na internetu, které jsou zdarma. Do jaké míry lze tento trend spojovat s důvěrou či nedůvěrou veřejnosti v profesionální žurnalistiku a domácí tisk, je otázkou, konkrétní studie v tomto ohledu nemám. Do budoucna bych ale určitě nevylučoval, že k poklesu důvěry dojít může, zejména poté, co většina vydavatelských domů nedávno prošla změnami vlastnictví. Jak je známo, tyto změny přivedly do českých médií několik výrazných osobností ze sféry velkého byznysu a současně s vazbami – otevřenými či skrytými – na politiku, což je situace z hlediska profesionální žurnalistiky značně nestandardní a pro budování důvěry mezi novináři a čtenářskou veřejností potenciálně riziková. V tomto kontextu vyvstává důležitost instituce veřejnoprávních médií, protože ta nejsou změnami vlastnických poměrů zasažena a produkci profesionálního, nezávislého zpravodajství mají uloženou přímo zákonem. Mohou tak do jisté míry jednak neutralizovat onen informační chaos generovaný v prostředí internetu a sociálních médií, jednak vyvažovat selhání soukromých médií, pokud by se stala nástrojem prosazování partikulárních zájmů jejich vlastníků, jak se mnozí pozorovatelé v souvislosti s vývojem na českém trhu obávají.

Pokud to tedy shrneme, přispívají podle vašeho názoru moderní komunikační technologie ke svobodě slova, demokracii nebo převažují spíše negativa? Koneckonců se na nich mnohem snáze spojují i různá extrémistická hnutí a jejich přívrženci.

Nestavěl bych tu otázku takto kategoricky jako buď, anebo. Sociální sítě přinášejí řadu rizik, ale i společenských benefitů; jde často o to, jakému pohledu dáme při interpretaci přednost. Ke svobodě informací na sociálních sítích patří jistě i to, že se jich mohou zmocnit a pokoušet se jich využít například různá extrémistická hnutí. Na druhou stranu je otázkou, do jaké míry se těmto skupinkám, které by mimochodem existovaly i bez pomoci těchto digitálních technologií, daří rozšířit svou propagandu mezi širší populaci. Myslím, že máme dostatek argumentů, abychom mohli takovéto obavy označit za trochu přehnané. Spíše pozorujeme formování toho, čemu se říká informační ghetta, tedy do značné míry uzavřené enklávy uvnitř internetu, kde se lidé podporují ve svých myšlenkách a idejích, ať již jsou jakékoliv. Obecně bych se přimlouval za to, abychom o fenoménu sociálních sítí nedebatovali v poloze: je to buď prospěšné, nebo nebezpečné. Záleží na společenském kontextu a mnoha dalších faktorech užívání těchto technologií. V historii nikdy nebyly žádné komunikační prostředky využity jen pro jediný účel, nebyly pouze na straně dobra či na straně zla, na straně pokroku či represe. Jsou to pouze nástroje, a je jenom na nás, zda a jak je budeme využívat.

Autorka rozhovoru: Veronika Šmídová