Novinářská kreativita se stále více potlačuje

Volek Jaromir
Rozhodující pro prosazení nových projektů bude ochota publika číst, myslí si Jaromír Volek.

V poslední době se objevuje sílící trend, že si zkušení novináři zakládají svá vlastní periodika, než aby pracovali pro ta zaběhlá. Čím si myslíte, že je to způsobeno?

Ano, jde skutečně o trend, řekněme, posledního desetiletí. Důvody jsou samozřejmě různorodé a v neposlední řadě individuální. Existují ale i tzv. objektivní či vnější příčiny tohoto „budování vlastní firmy“. První představuje technologické rozšíření možností elektronické distribuce různých typů a forem obsahů, a to za řádově nižší náklady, než by spolkla tradiční distribuce tištěných nebo elektronických médií. A samozřejmě, je zde i očekávání jistého profesního dobrodružství a výzva, kterou nový svět digitálních médií do jisté míry dodnes slibuje. Druhá trendová vlna, kterou vidíme v posledních dvou třech letech, ale již není charakterizována tak prospektorskou motivací. Významnější roli hrají další klíčové trendy formující domácí mediální scénu.

Jaké trendy máte na mysli?

Mám na mysli především snižování nákladů velkých médií akcelerované ekonomickou krizí a v neposlední řadě i náznaky oligarchizace médií, ve kterých stále více převládá MBA mentalita, potlačující novinářskou kreativitu a osobnost. Zvláště novináři střední generace, kteří vstupovali v první polovině 90. let do médií, která ještě nebyla tak svázána tlakem trhu a byla v tomto smyslu autorsky svobodnější, mají dnes potřebu udržet si svou profesní důstojnost a maximální tvůrčí svobodu či kontrolu nad obsahy, které produkují. Řekl bych, že malá část českých novinářů prožívá v posledních letech díky naznačeným trendům svádivě riskantní dobrodružství tvůrčí svobody, která ale, obávám se, ve většině případů skončí poznáním, že jde o příliš nejistou tvůrčí nezávislost, která navíc není dostatečně zaplacena.

Myslíte tedy, že český trh není dostatečně velký na to, aby podobné projekty uživil?

Záleží na tom, co si tvůrci takových projektů představují pod označením „uživil“. Malé redakce flexibilně reagující na poptávku mohou být ekonomicky úspěšné. Myslím, že modelovou ukázkou je Motejlek.com. Větší projekty ale budou obtížně přežívat již ve střednědobém horizontu. Fragmentace publik nutně povede k potřebě fúzování malých hráčů do větších společností. A pravděpodobně tak dojde i k mírné korekci fungování celého mediálního systému.

Ke spojování zatím příliš nedochází. Mohou v tom hrát určitou roli i novinářská ega a vnitřní nesváry, o kterých nedávno hovořil třeba Erik Tabery?

Jistě, ego je u tvůrčích profesí ve hře vždy a je jasné, že některé osobnosti nemohou v jedné redakci dlouhodobě spolupracovat. Nemyslím si ale, že by šlo o hlavní příčinu oné roztříštěnosti, kterou popisujete. Žijeme v době fragmentace a individualizace – jak osobnostní, tak profesní. To je étos pozdně moderní situace a v tomto smyslu je zatím pro novináře přitažlivější zkusit štěstí se svým projektem. Ale k tomu fúzování nepochybně dojde.

Vidíte na našem mediálním trhu ještě vůbec nějaké mezery, kde by byl obchodní potenciál?

Kdybych tu mezeru viděl, určitě bych vám ji neprozradil. Ale vážně. Pořád si myslím, že se ještě narodí podobný projekt, jako je německý Krautreporter. V delším horizontu bych nepodceňoval ani projekty typu kulturních novin. Ty jsou založené na družstevním vlastnictví, jež je tak úspěšné v Německu, kde je berlínský deník Die Tageszeitung sedmý nejčtenější. Družstvo TAZ má dnes okolo 11 tisíc členů. Více než desetiletí úspěšně funguje i švédské družstvo Fria Tidningar, které vydává několik časopisů na lokální a regionální úrovni. Úspěšný je i švýcarský družstevní týdeník Wochenzeitung (WOZ). Nejde samozřejmě o továrny na peníze. Podstatné je, že pestrost vlastnických forem úzce souvisí s názorovou pluralitou celého mediálního systému. A tu potřebuje nejen česká žurnalistika, ale i celá společnost.

Dá se říct, že je tedy podobný trend i v zahraničí – zakládaní drobných redakcí? Nebo se spíše centralizují?

Nelze odpovědět paušálně. Například ve Francii je proces zanikání a vznikání nových malých redakcí či titulů mnohem dynamičtější než u nás. Je to ale mimo jiné dáno i kulturní politikou, která, ať je pravicová nebo levicová, je vždy francouzská a kulturní. Řekl bych, že množství našich domácích projektů je na ekonomické možnosti a spíše neochotu investovat do médií relativně vysoké.

Některé z nových novinářských projektů mají vycházet i v tištěné podobě. Je to v současné době rozumné, když se většina tištěných médií potýká s problémy?

Neznám ekonomická zázemí všech projektů. Zvnějšku se mi ale jeví „návrat do papíru“ jako více než riskantní. Náš americký kolega z Kolumbijské university Todd Gitlin to ale nevidí s papírovými periodiky tak temně jako my, kteří se pohybujeme na malém trhu.

Zmiňujete Todda Gitlina – dají se v něčem americké názory aplikovat na české podmínky?

K tomu jsem právě skeptický. Gitlin se domnívá, že krize tradičních médií, zvláště tištěných, souvisí nejen s ekonomickou krizí, ale především s chybami v jejich marketingu. Domnívá se, že síťová a tištěná média mohou fungovat symbioticky. Vychází přitom například z posledních ekonomických výsledků The New York Times Company, která vydává třeba tištěné The New York Times, International Herald Tribune, Boston Globe a na webu provozuje především NYTimes.com, BostonGlobe.com a Boston.com. Společnost zaznamenala v roce 2013 výrazný nárůst digitálního předplatného a současně i rostoucí tržby z papírové distribuce. Navíc poprvé v dějinách celé společnosti překonaly roční tržby z distribuce tržby z inzerce. Obávám se ale, že jde o tak odlišné tržní prostředí a kapitálové možnosti, kterým se česká společnost ani nepřiblíží. Jinými slovy nesdílím naznačený Gitlinův optimismus.

Jak tedy vnímáte využití moderních technologií – třeba taková tabletová periodika? V nich vidíte budoucnost?

Řekl bych, že budeme muset počkat delší čas, abychom mohli říci, zda jsou tyto projekty úspěšné. Či přesněji, zda budou existovat ještě na konci tohoto desetiletí. Nevidím zde zatím jinou přidanou hodnotu než onu tabletovou novost, která se ale rychle okouká a nepochybně přijde i další technologická inovace.

Co se týká personální stránky, je pro redakci malý tým lidí spíše výhodou, nebo naopak? Mohou konkurovat velkým zaběhlým titulům?

Small is beautiful. Tento Schumacherův teorém dobře pasuje právě pro daný tržní mediální segment. Samozřejmě platí, že sevřený novinářský tým je schopen krátkodobě vytvářet názorově kompaktní a analyticky prokomponovaný výstup. Nemůže ale konkurovat velkým médiím z pohledu šíře zdrojů a akceschopnosti, respektive ve schopnosti rychle reagovat na nenadálé události. Jinými slovy – vztah mezi velkými a malými médii nemusí být v zásadě konkurenční. Při stabilním fungování trhu by mohly oba typy vykrývat své niky či cílové skupiny.

U menších redakcí jde u článků asi spíše o kvalitu než kvantitu – vyhovuje to českému čtenáři? Odpustí třeba zprávy se zpožděním, pokud budou mít větší hloubku a budou více analytické?

Okruh náročnějších čtenářů, které by zajímalo spíše analytické a názorově postavené periodikum, není malý. Bude ale velký problém oslovit je tak, aby potenciální publikum uvěřilo, že dostává vyšší kvalitu. Nejde samozřejmě o periodikum pro většinu, ale o projekt, který bude schopen zasadit domácí otázky a problémy do evropského či světového kontextu. A bude se zabývat celosvětovými ekonomickými, politickými i kulturními trendy. Na to jsou třeba peníze a je nemyslitelné, aby takové „evropské periodikum“ vznikalo za stolem v pražské redakci.

Myslíte tedy, že u nás bude trend vzniku drobných periodik pokračovat, nebo většina z projektů spíše pohoří?

Rozhodující bude ochota publika číst. Všechny indikátory, které máme k dispozici, ale naznačují, že nás čeká hlubší odvrat od alfabetické kultury a dominance kultury ikonické. Přesněji řečeno – jsme již půl století součástí tohoto trendu. Jinými slovy, obávám se, že většina těch projektů, které se spolehnou dominantně na psané či mluvené analytické slovo, bude mít jepičí život. Řídké, menšinové výjimky budou fakticky jen potvrzovat toto pravidlo. Trend prohlubující se digitální demence, o kterém se mluví již skoro desetiletí nejen ve Spojených státech, ale i v Německu, se nutně promítne i do stále nižší schopnosti čtenářů soustředěně číst delší a abstraktnější texty. Za pár let už bude v populaci celá generace, která byla „kultivována“ v prchavě předmětném nulajedničkovém světě. Ten nesnáší abstraktní myšlení, tedy práci se znaky, které nás nutí domýšlet, co vlastně značí.

PhDr. Jaromír Volek, Ph.D.

Významný český sociolog médií, je lektorem na Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií MU v Brně. Zabývá se teorií masové komunikace, výzkumem mediálního publika, sociální a profesní rolí českých novinářů či problematikou mediálně konstruovaného násilí. Podílí se na řadě výzkumných projektů, nejnověji na výzkumném grantu Český novinář v komparativní perspektivě.

Autorka rozhovoru: Veronika Šmídová

Zařazeno v rubrice: Internet & Mobil, Tisk

DISKUSE