Václav Moravec: Zažíváme revoluční mediální dobu

Moderátor České televize Václav Moravec vydal letos v květnu knihu nazvanou Média v tekutých časech s podtitulem Konvergence audiovizuálních médií v ČR. Knižní novinka nakladatelství Academia pojednává o současných otázkách interaktivity, nových médií, digitalizace, uživatelské tvorby či globalizace. S Václavem Moravcem jsme si proto povídali o knižní publikaci a o současných médiích.

Publikace Média v tekutých časech se věnuje především otázce mediální konvergence – propojování obsahů, technologií, mediálních organizací a publika. Proč jste si pro svoji knižní publikaci vybral právě téma konvergence?

Sbližování žánrů nebo technologií je jedním z viditelnějších projevů proměny současných médií. Velmi vhodné je přirovnání k digitální metamorfóze, jejíž pojem jsem si vypůjčil od moudřejších autorů. Vezměme si mobilní telefon: lze na něj nahrávat rozhovor, fotografovat, být připojený na internet. Několik funkcí a přístrojů zde zkonvergovalo do jednoho. Vedle konvergence ale sledujeme i divergenci, což je jev protichůdný. Masové publikum dosáhlo svého stropu a publika se díky rozšiřujícímu počtu kanálů rozpadají. V knize jsem se snažil koncept konvergence teoreticky uchopit a promítnout do českého prostředí.

Knižní text se dotýká i toho, že konvergence je součástí větších trendů, jako je například koncentrace vlastnictví nebo jejich globalizace.

Konvergenci rozděluji do pěti úrovní. První je technologická, to znamená, jak do jednoho přístroje vnikají různá média (tištěná, audiovizuální, internet, PC). Druhá rovina se týká uživatelské konvergence, kdy publikum už není jen pasivním příjemcem informací, naopak se podílí na výrobě obsahu. Jde o fenomén produžitelství, který je symbolizován např. vznikem filmové databáze ČSFD či internetové encyklopedie Wikipedie. Třetí rovina se týká otázky korporací, resp. korporátní a socio-funkcionální konvergence. Ta pravděpodobně není pro běžné uživatele médií tolik zajímavá, ale vyjadřuje, že jedna a tatáž korporace vyvíjí činnost v různých oblastech komunikace a v různých médiích, nebo, že novináři musí být univerzální a musí připravit zároveň tištěný a audiovizuální obsah. Další je prostorová konvergence, představovaná snahou z jednoho kulturního centra obsadit ostatní centra. Příkladem je formát švédsko-dánského seriálu Most, jehož název a ústřední motiv byl upraven podle kultury zemí, ve kterých se vysílal. V této souvislosti mimochodem uvádím, proč se v tuzemsku nechytila turecká telenovela Tisíc a jedna noc. Je to právě kulturní blízkost a vzdálenost, která je vázaná na jazyk, historii a na kulturní kontext. Prostorová konvergence umožňuje například lokálním autorům dobýt globální trhy. Poslední rovina je spjatá s regulací a s otázkou, jak regulovat tradiční média v čele s televizí a neregulovaný svět internetu. Nazývám to regulačním paradoxem – na straně jedné přeregulovaná tradiční média na straně druhé obavy, resp. neochota k regulaci internetu.

Na tento rozpor upozorňují i stávající provozovatelé televizního vysílání v souvislosti s připravovanými změnami v české mediální legislativě.

Ano, je to aktuální téma a je to i otázka etická. Skvěle to vystihl první díl na seriálu ITV Black Mirror o fiktivním únosu britské princezny a vydírání premiéra. Únosci svá videa umísťovali na YouTube, sociální sítě a tradiční média řešila dilema, zda tato videa mají vysílat, když už jsou veřejná, nebo zda mají držet dohodu s královskou rodinou a nemají únoscům nahrávat. Rozhořčení diváci do televize volají, proč videa nevysílá a obsah cenzuruje. Televize, která se snaží nepomáhat únoscům či teroristům, je viněna z cenzury. I v současných českých médiích jde o málo probádané téma: jak se mají tradiční média stavět například k videím Islámského státu, která jsou šířena prostřednictvím internetu a jsou volně dostupná.

Jsou jednotlivé roviny konvergence vzájemně propojené, nebo probíhají vedle sebe?

Považuji je za vzájemně propojené. Neznamená to ale, že konvergence nastala až s nástupem digitálních síťových médií. Například úspěšné rozhlasové formáty se objevily v televizi už před příchodem internetu. Síťová digitální média některé konvergenční jevy zesílila. Zejména se to týká regulace, kdy oddělení obsahové a technologické regulace dává čím dál menší smysl.

Pokud uvažujeme o televizním vysílání, které je díky konvergenci dostupné i přes digitální média, má smysl i do budoucna mluvit o televizi, internetu a tato média oddělovat?

Jde o televizní obsahy, nebo chcete-li o video obsahy, které se šíří přes mnoho kanálů. Televizní obsah se vyrábí, bude vyrábět a není teď podstatné, jestli televize budou takový obsah šířit prostřednictvím svých internetových stránek, youtube nebo prostřednictvím twitteru. Za pozornost také stojí, že nástup síťových digitálních médií zvýšil koncentraci mediálního vlastnictví. Stačí se podívat na dvacet největších mediálních koncernů na čele s Googlem a Facebookem. Je to zároveň jasné potvrzení, že korporátní konvergence je přítomná a zesílila. Myslím si, že pro tradiční instituce je klíčové velmi dobře pracovat s novými distribučními kanály. Soumrak televize nenastal a podle mého názoru ani nenastane. Na druhou stranu je pravda, že tradiční vysílatelé si musí s novými distribučními platformami poradit a musí je využít k posílení vlastních značek. Mediální systém se proměňuje, zažíváme mediální revoluční dobu.

Můžeme uvažovat i o konvergenci společenské, a to v podobě médií, která se vpíjí do sociálního chování?

Sociolog, profesor Ivo Možný v předmluvě knihy poznamenává, že tak, jak byla ve středověku celá společnost ponořena v náboženství, dnes je ponořena v médiích. Naráží tím na data, která v knize uvádím. Například, že průměrný čas věnovaný příjmu mediálních obsahů dnes v Česku překračuje čas věnovaný spánku. Podstatnou část života žijeme s médii, což umožňují individualizovaná mobilní média. To je novodobé otroctví a našimi otrokáři jsou chytré mobilní telefony a tablety.

V audiovizuálních médiích se pohybujete přes 20 let. Pozorujete sám na sobě, že mediální konvergence je intenzivnější než před 20 lety?

Rozhodně ano. Nikdy bych si býval nemyslel, že bych mohl sám vytvářet fotografie a využívat je pro svou práci. A teď je sám dělám a vkládám na twitter nebo facebook. Jsme svědky rozvoje mobilní žurnalistiky, nemluvě o datové žurnalistice. V audiovizuální tvorbě i žurnalistice narůstá tzv. multiskilling, tedy schopnosti zvládat vícero profesních dovedností najednou. Spolu s totální přeměnou reklamního trhu a s boomem distribučních kanálů musíme vytvářet mnohem více obsahu než před 15-20 lety.

Větší počet mediálních kanálů se odráží ve větší fragmentaci mediálního publika. Zároveň masová publika jsme schopni dosáhnout s pomocí jen některých médií, což souvisí i s otázkou vlivu médií. Může fragmentace oslabit přesvědčovací roli médií?

Obávám se především nezvratné eroze širší veřejné sféry. Kvůli zvyšující se koncentraci a rozptýlenému publiku se snižuje množství obsahů, o kterých je společnost schopná diskutovat. Generace Husákových dětí měla víc společných sdílených obsahů, než má stávající generace náctiletých. To je důsledek fragmentace. Pro společnost to ale dobré není. Věřím ve veřejnou sféru a v instituce, které v ní fungují. Myslím, že média jsou nezbytným tmelem a komunikátorem a pokud se všichni uzavřeme do svých vlastních miniskupin, nebudeme mít přesahy, nebudeme brát v potaz celek, tak to s námi špatně dopadne. Důležité také je, jaké jsou pro českou populaci relevantní zdroje informací o světě kolem nás. Jestli jsou to deníky, televize nebo internet. Na některých besedách zjišťuji, že někteří lidé získávají informace z antisystémových webů, u kterých je vůbec nezajímá, jaké mají redakční praktiky. To je nebezpečné.

Václav Moravec Václav Moravec působí jako vysokoškolský pedagog na katedře žurnalistiky IKSŽ FSV UK v Praze. Spolupracuje také s katedrou produkce FAMU. Veřejnosti je znám jako moderátor a dramaturg České televize. Za svou práci získal několik cen (Novinářská křepelka, Elsa či TýTý). V odborné rovině se zabývá proměnami audiovizuálních médií, resp. žurnalistiky a etickými aspekty médií. Kniha Média v tekutých časech s podtitulem Konvergence audiovizuálních médií v ČR vyšla v květnu v nakaldatelství Academia. Předmluvu napsal sociolog prof. Ivo Možný, kniha vychází v rozsahu 192 stran, doporučená prodejní cena je 285 Kč.

Foto: Česká televize