Dobrá agentura nemůže mít více než 50 zaměstnanců

Na začátku října jste v čele agentury Mark BBDO vystřídala po necelém roce Andreje Štuka. Co tato změna ve vedení agentuře přinese?

Tím, že jsme se s Andrejem v čele agentury vystřídali, se toho ve skutečnosti příliš nemění. Andrej je především kreativec, kterého nebaví čísla a vyplňování tabulek a už od začátku bylo jasné, že na manažerské pozici dlouho nezůstane. Navíc v době, kdy zastával i manažerskou funkci, se nemohl kreativě věnovat naplno. Neměl čas se do projektů zapojovat od začátku, což bylo znát. Naše výměna tedy příliš změn ve fungování nepřinese, ani pro nás, ani pro naše lidi. Jen Andrej se bude více věnovat kreativě a já budu oficiálně řešit to, co jsem řešila doposud z pozice client service directora.

Kam chcete agenturu posunout? Budete pokračovat v linii Andreja Štuka, který si přál vytvořit střední agenturu s názorem?

Ano, jsme v tomto s Andrejem zajedno. Shodli jsme se již v březnu, když jsme spolu poprvé mluvili po telefonu, že dobrá agentura nemůže mít více než 50 zaměstnanců. V tomto počtu může být agentura pohromadě, komunikace funguje dobře a všichni se mohou soustředit na práci, na své klienty a tendry. Když však máte agenturu se sto zaměstnanci, je těžší ji udržet na úrovni. Jste více závislí na klientech, a odchod klienta tak nezbytně následují výpovědi, což nedávno postihlo i Mark BBDO. Nyní jsme však ve fázi, kdy jsme dokončili reorganizaci accountských i kreativních týmů, finance nově sdílíme dohromady s Proximity a můžeme se plně zaměřit na tendry.

Jakou roli bude Andrej Štuk v agentuře přesně zastávat?

Andrej je nyní kreativním konzultantem, který je zapojen do všech projektů. Sám si nepřál vrátit se na pozici kreativního ředitele, protože chce mít dostatek času na cestování a svůj projekt One Blood. A my ho nechceme ztratit, takže jsme nalezli kompromis, který vyhovuje všem. Andrej se podílí na kreativitě, ale kreativní byznys řídí u nás kreativní ředitel Jan Holeček.

Práce v Mark BBDO však není Vaše první zkušenost v České republice…

Do České republiky jsem poprvé přijela studovat a hned po studiích jsem v Praze začala pracovat v DDB jako account manager pro McDonald’s, což byla perfektní škola. McDonald’s je totiž zvláštní klient – kreativní agentura funguje jako prodloužená ruka jeho marketingového oddělení a všechno se dělá dohromady.  Bylo to velmi náročné a skvělé zároveň.

Zblízka také znáte reklamu v Srbsku. V čem se srbská reklama liší od té české?

Když jsem se tam z Prahy přestěhovala a začala pracovat v Ogilvy, byli tamní klienti o něco kreativnější než v Čechách, ale to se s finanční krizí změnilo. Srbsko je malá země a krize se ho opravdu citelně dotkla. Je pravda, že po zkušenostech v DDB jsem si na srbské poměry musela trochu zvykat. Například tehdy jsme neměli jednotné DPH. Navíc s Miloševićem nikdo nechtěl inzerovat ve státních médiích, takže se reklama dělala především pro lokální televize. Taky jsem měla to štěstí v neštěstí, že jsem se mohla podílet na volební kampani Zorana Djindjiće, což byl jeden z nejlepších kamarádů tehdejšího ředitele Ogilvy Vladimira Popoviće. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem nezažila takovou energii, se kterou jsme do toho šli. Pracovali jsme i 72 hodin v kuse a byli jsme přitom šťastní. Když pak vyhrál, připravovali jsme pro něj ještě kampaň „Srbsko na dobré cestě“. No ale potom ho zabili a všechno to nadšení skončilo... Já se osobně cítila natolik unavená, že jsem už v Ogilvy neviděla žádnou motivaci a musela jsem odejít. Přešla jsem do lokální agentury Marketing Kitchen.

V čem byla práce pro lokální agenturu jiná?

Byla to pro mě výzva. Přece jen když pracujete pro síťovou agenturu, hodně vám pomáhá její jméno. Ale v agentuře, která na trhu začíná, je to úplně něco jiného, musíte všechny přesvědčit o svých kvalitách. Začínali jsme ve třech s jedním klientem, a když jsem odcházela, bylo nás deset, měli jsme spoustu klientů a nejednou jsme vyhráli v tendru nad velkými agenturami, jako je BBDO (smích).

Pracovala jste nejen v reklamních agenturách, ale i jako šéfka prodeje deníku Politika. Čím Vás tato zkušenost z jiného oboru obohatila?

Deník Politika je takovou ikonou Balkánu. Letos mu bylo 106 let, a jsou to tím pádem nejstarší noviny v regionu. V době Miloševiće sice jako státní nebyly oblíbené, ale to se změnilo ve chvíli, kdy 50% podíl odkoupili Němci. V Politice jsme měla na starosti nejen inzerci, ale i prodej a tiskárnu, což bylo hodně zajímavé, zejména když mi volali ve tři ráno, že nejde elektřina a ranní vydání nevyjde (smích). Ale co mě na této práci bavilo nejvíce, byla příprava speciálních suplementů, třeba na téma cestování nebo bydlení. Společně se šéfredaktorkou jsme vymýšlely, jak to celé postavit, o čem psát, jaké fotografie použít, a mělo to dost velký ohlas. S prvním suplementem jsme měli nárůst 20 %, což je na Srbsko neuvěřitelné.

Proč jste se z vydavatelství vrátila zpět do agentury?

Dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli mám v současné finanční situaci v Srbsku zůstat, nebo si hledat něco v zahraničí. V březnu mi zavolal Andrej, kterého jsem předtím vůbec neznala, a nabídl mi práci v Mark BBDO v Praze. Hodně mě přesvědčilo, že už při našem prvním rozhovoru po telefonu jsem měla pocit, že se známe celý život. Jak jsem se potom dozvěděla, pocit to byl vzájemný. A od té doby jsem ráda, že pracuju v agentuře, která je trochu jiná než ostatní.