Šlerka: Datažurnalistika v ČR jede na mrtvém koni
Datové žurnalistice škodí nespolupráce programátorů s novináři, uvedl v debatě Josef Šlerka.
Česká republika je podle Josefa Šlerky ze společnosti SocialBakers a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy již natolik "velkou" zemí, že se v ní objevují podobná přání a potřeby jako v nejvyspělejších státech světa. Český trh je však podle Šlerky stále příliš malý na to, aby uspokojování těchto požadavků dokázal zaplatit. Na prosincových Rozpravách o českých médiích na půdě Fakulty sociálních věd UK se mimo jiné i takto snažil vysvětlit propast mezi anglosaskými a tuzemskými médii v oblasti datové žurnalistiky. Jak dále uvedl Petr Kočí ze společnosti Samizdat, spolupracující s Českým rozhlasem právě v tomto segmentu, nemalá část novinářů navíc přistupuje k novým technologiím div ne jako k nepříteli. Vzniká tím svého druhu další digitální propast, kterou je o to obtížnější překonávat.
Josef Šlerka však nastínil, že kvalitu datové žurnalistiky zdaleka neomezují jen limity dané velikostí trhu či počítačovou (ne)gramotností. Debaty o ní se prý příliš věnují technickým aspektům věci, zapomíná se však na novinařinu samotnou. "Data jsou zajímavá tehdy, máme-li nějaký problém, který nám mohou pomoci lépe pochopit," dodal Šlerka.
S odkazem na Billa Kovache, někdejšího editora The New York Times, také doplnil tezi, že cílem novinařiny obecně je dodávat občanům informace pro to, aby se mohli lépe rozhodovat a organizovat. "Je otázka, jak často tohle vidíme. Toto pojetí žurnalistiky se navíc zásadně liší od zábavy; jejím výsledkem zkrátka není jen pěkný obrázek," pokračoval Josef Šlerka ve svém záměru zdůraznit, že podstatou datové žurnalistiky jsou právě ona "data", která má už v názvu. Často se ale novináři chytají do pasti tím, že přeceňují vizuální důkazy či podléhají okouzlení čísly (ve stylu "máme to v číslech, je to pravda").
Cesty k vítězství
Za příklad, kdy se redakci podařilo novými výrazovými prostředky sdělit to, co by mohli ve standardním článku odvyprávět jen stěží, uvedl Šlerka projekt Cesty k vítězství v podání novinářů The New York Times. Snažili se přehledně nastínit možnosti, jak by Baracka Obamu a Mitta Romneyho v roce 2012 přiblížilo volební vítězství v konkrétním státě k celkovému triumfu v prezidentských volbách. Při sčítání hlasů se pak mohla pozornost celé země snadno zaměřit na výsledek hlasování v několika klíčových oblastech, který mohl zásadně určit ráz celých voleb. A přesně takové informace dokáže vhodně zvolený interaktivní graf zprostředkovat lépe než text.
V Česku ovšem podle Šlerky příliš nefunguje spolupráce programátor-novinář, problém je podle něj přístup "my dodáme data, novináři dodají příběh". Úskalí tohoto přístupu navíc ilustroval Petr Kočí. Jeho tým například dostal za úkol vytvořit interaktivní mapu výskytu drobných krádeží až poté, kdy redaktoři z regionů měli reportáže de facto hotové a citovali v nich policejní mluvčí. Podle policie uvedený typ kriminality stále roste. Pečlivější pohled na data ale nakonec ukázal, že to není pravda.
Naopak pro Dominika Hrodka, duchovního otce projektu Česko v datech, je takové rozdělení rolí žádoucí. "My máme tým lidí zaměřený i na textový obsah, kteří dávají dohromady příběh těch dat. Především ale chceme, aby s tím pak pracoval i někdo další," uvedl Hrodek. Jeho projekt má tedy sloužit jako dodavatel podkladů pro novináře.
Během debaty používal příklad vizuálního ztvárnění proměny textů nejpopulárnějších českých (respektive československých) písní. Autoři příspěvku Od míru k ženám, od Matušky k Langerové se snažili naznačit možné vysvětlení daného posunu. Například interpretace "hudební normalizace" by však jistě mohla zabrat i mnohem více prostoru než jeden odstavec. Takové publicistické úsilí už ale náleží případným dalším zájemcům o téma, projekt Česko v datech se tímto způsobem snaží "jen" přinášet nové náměty.
"Klasická" novinařina a její schopnost vyprávění příběhů je tak stále nezbytná, shodli se panelisté. Podle Petra Kočího se navíc pravidelně stává, že nové technologie vzbuzují přehnaná očekávání. "Když začali novináři ve větší míře používat diktafony, skoro se začínalo mluvit o diktafonové žurnalistice... Důležité je zkrátka nepodléhat technologickému fetišismu," uzavřel Kočí.
-jav-
