Bulvár není kanál, je to opravdová žurnalistika

úterý, 28. února 2012, 10:03 Tisk Martina Vojtěchovská

S ředitelem skupiny Blesk a šéfredaktorem Pavlem Šafrem o podobě české bulvární žurnalistiky.

Je velký rozdíl vést bulvární deník od jiných deníků, které jste měl na starosti?

Řemeslo, které je založeno na komunikaci s velkým množstvím lidí, vyžaduje velkou odevzdanost cílové skupině. Je to velmi náročná činnost, náročnější než v jiných denících, ve kterých jsem působil.

Nemohu říci, že bych viděla v tomto případě větší náročnost než v jiných denících, třeba MF Dnes nebo Hospodářských novinách.

Řídit MF Dnes je náročný manažerský úkol, protože jde o noviny se širokým spektrem zájmů. Je to jiný druh náročnosti. Myšlenky máte rozprostřené do široka, kdežto u Blesku se koncentrujete na o něco užší záběr. Náročnost na zpracování a způsob komunikace je ale diametrálně těžší.

Má ale zcela jasná pravidla.

Proč většina českých akademiků hovoří nesrozumitelně? Protože být nesrozumitelný je jednodušší. Být srozumitelný je intelektuálně mnohem náročnější. Dorozumět se s lidmi je největší intelektuální výkon a udržet jejich pozornost je vlastně nejnáročnější. Když si srovnáte odbornou knihu českého a třeba amerického politologa, tak ten americký politolog ji napíše jednodušeji, ale přitom často s mnohem hlubším rozměrem.

Velmi problematické je užívání slova bulvár, pod které se kolikrát schová i řada protichůdných jevů. Co si pod ním představujete Vy?

Pro mě je slovo bulvár předmětem nebo definicí žánru. Je to žurnalistika, prostřednictvím které se dorozumím s velkým množstvím lidí, mohu je provázet jejich životem, přinášet jim příběhy a informace. Mohu jim přinášet také politické informace, ale jde o to zvládnout žánr, který obsahuje to, co obsahuje ve skutečnosti život. A to jsou mimo jiné i emoce. Ano, ve všech médiích, kde jsem byl, jsem vyžadoval, aby žurnalisté uměli postihnout vedle informací také emoce lidí, protože žádný normální člověk není bez emocí.

Otázka je, zda projevování emocí při psaní není právě ten prvek, který odlišuje styl bulvárního od nebulvárního.

S emocemi je přeci možné nakládat různým způsobem. Emoce samy o sobě jsou neutrální, každý máme emoce – můžete s nimi zacházet špatně, můžete je zkreslovat, nebo s nimi zacházet tak, jaké přesně jsou. Teprve taková žurnalistika, která zahrnuje všechny aspekty života člověka, je pro mě pravdivá. Když někdo řekne, že je to bulvární, ať si to říká. Slovo bulvár je pro mě otázkou volby výrazových prostředků a volby maximálně zajímavého zpracování. Tímto žánrem mohu sdělovat věci, které jsou překvapivé a také hluboké.

Pak takový bulvární žánr můžeme vztáhnout na všechna média v Česku.

Domnívám se, že kolem slova bulvár je v České republice ohromná falešnost. Zneužívání a účelové používání slova bulvár je nejhorší vizitkou tzv. intelektuální elity.

Myslíte, že neví, o čem mluví.

Především neví, o čem mluví. Používá se jako zcela bezmyšlenkovitý klacek. Na druhou stranu je potřeba říct, že v historii některých bulvárních médií jsou prvky, kvůli kterým některá z nich sedí na hanbě. Opravdu nemám cíl, aby titul, který vedu, byl neseriózní vůči čtenářům. Serióznost je pro mě základním prvkem bulvární žurnalistiky. Dělení na seriózní a bulvární média je plné absolutního pokrytectví a falešnosti. Je to ve skutečnosti jedna velká lež o žurnalistice.

Jak tedy podle Vás zacházet s tímto škatulkováním?

Podle mě je rozhodující charakteristikou cílová skupina titulu. Jeho čtenáři. Každý titul má nějakou vlastní duši a cílovou skupinu, která od titulu něco požaduje a něco od něj očekává. Titul má tato očekávání naplňovat. Vůbec neumím rozlišovat noviny podle triviálního vzorce na seriózní a bulvární. Jak musí působit sňatkový podvodník? Přeci seriózně. A přitom jde jen o zdání. Jde o zaměňování dojmu s podstatou.  Vzpomenete si, co bylo třeba vyčítáno novinám jako prvek bulvarizace před deseti lety? Kupříkladu zavedení barevného tisku a barevných fotek. On je svět černobílý? Není. Černobílé fotografie vytvářely serióznější dojem jen proto, že šlo o zvyk. Něco jiného je výběr témat. Nejsem žádným příznivcem výběru, který upřednostňuje jen tzv. první signální. Je mi hluboce cizí tisknout lascivní fotografie jen pro ně samotné, bez důvodu a bez příběhu. Něco jiného je tisknout krásu. Krása umí stát samostatně a je sama o sobě vždy velkým příběhem. Jestli se některá média rozhodnou tisknout porno, tak ať to dělají, ale normální člověk to považuje za patologické. Jestli se rozhodnou tisknout krásnou erotiku, protože patří k našemu životu, tak na tom samo o sobě není nic neseriózního.

Nemůžeme ale popřít, že Blesk je bulvár.

To ani trochu nepopírám! Pro mě je ale bulvár ulice, a nikoliv kanál. To je pro mě základní dělicí čára mezi určitým typem bulvárních médií. Bulvár není výběrem toho nejhoršího, co má lidi zaujmout. Zanícenost mnoha novinářů pro něco pokleslého a lascivního nenese už takový efekt, jak se někdy myslelo. Když se podívám na naše statistiky, tak samo slovo „porno“ nefrčí. Až teprve tehdy, pokud se spojí s něčím, co je překvapivé a nové, tak může fungovat. V kontextu s obsahem. Triviální pohled, že mix vražd a porna přinese čtenost, neplatí. Naši čtenáři jsou normální, zdravě myslící lidé.

Co podle Vás tedy rozhoduje o zařazení na titulní stranu?

Základním kritériem je velice silný příběh nebo významná informace. Významná pro čtenáře. A rozhodně ve spojení s významnými lidmi. Patří k našemu způsobu prožívání světa i vlastního života, že určité osobnosti sledujeme více než někoho jiného a skrze ně prožíváme vlastní život. To je funkcí příběhu. Celá západní civilizace je postavena na příbězích. Ať už je to Odyseus, Ježíš nebo madame Pompadour.

S Vaším nástupem se také hodně mluvilo o tom, že chcete dělat politický bulvár.

Politický bulvár je něco, co bych úplně odmítnul. Navozuje to dojem, že jak se špatně vykládá a interpretuje slovo bulvár, tak to lze ještě aplikovat na něco, co je pro celou veřejnost nejpodstatnější - a to je správa veřejných věcí. Takhle to není. Ano, jednoznačně posiluji politické zpravodajství, resp. budujeme společně s kolegy politické zpravodajství. To proto, že jde o jednu z nejpodstatnějších věcí ve veřejném životě. Noviny tohoto typu mají integrující funkci. I člověka, který žije v nejzapadlejší vesnici, mají schopnost vtáhnout do života společnosti. Jsem opravdu pyšný na to, že čtenáře vtahujeme do života společnosti skrze příběhy slavných lidí a že je také vtahujeme do hry také díky tématům o zneužívání moci, tedy o tom, kdo nám má či nemá vládnout.

Politické zpravodajství, které dosud v deníku bylo, tedy považujete za nedostačující?

Ano.

Čtenáři si ale zvykli na nějaký styl a otázka je, jestli tento tento typ informací od Blesku očekávají.

Cílovou skupinou Blesku jsou občané České republiky a zahrnu do ni i Vás.

Pokud ale budu chtít větší přísun politického zpravodajství, sáhnu po jiném deníku.

Výlučná orientace na celebrity šoubyznysu by vedla k marginalizaci titulu. Pro mě je důležité provázet člověka, ať už je to člověk s nižším příjmem na vsi nebo s lepším příjmem ve městě, provázet vším, co má čtenářskou relevanci. A čtenářskou relevancí není relevance, kterou si vymýšlí a fabulují intelektuálové v kavárnách, ale to je to, co opravdu naplno zajímá člověka. Rád bych uměl provázet každého člověka, který má přirozený zájem o svět a své okolí. Jestli tady byl vnímaný nějakou dobu Blesk jako titul o celebritách, tak to není definice, pro kterou by mi hořelo srdce. Samozřejmě, že píšeme o slavných lidech a celebritách a děláme to právě proto, že zajímají naše čtenáře. Kromě tohoto obsahového pilíře budujeme obsahový pilíř ve zpravodajství a kromě toho ještě budujeme další pilíř v praktických informacích, v servisních tématech. Sázím na správnou skladbu, která zahrnuje jak příběhy slavných, tak ale i politická témata a praktické starosti člověka. Pro mě je teprve pak takový titul plnohodnotný. Samozřejmě, že náš titul přináší hodně odpočinkových témat, ale to neznamená, že vytěsňujeme témata tak, aby člověk jen odpočíval. Chceme jej bránit, vzbouřit, nadchnout, prostě zaujmout. V tom je socializační smysl novin. Že čtenář není sám. Hovořím o určité ambici, jak si představuji budoucí bulvární žurnalistiku. Jsme na cestě a děláme chyby. Pro mě je ale tento typ žurnalistiky, které se říká bulvární, tou opravdovou a plnokrevnou žurnalistikou.

Přesto se musím vrátit k tomu, zda koncept politického zpravodajství v bulvárních médiích může v českých podmínkách fungovat.

Jsem si stoprocentně jistý, že normálního člověka zajímá, kdo mu vládne a jak. Nezájem o to je hrozně nebezpečný. A jestli chceme žít v demokratické společnosti, tak nás to musí zajímat. Když to srovnáme s německými a anglickými novinami, tak kultura podílení se na veřejných věcech je u nás nižší. Ale v žádném titulu, ve kterém budu, na tuto ambici nerezignuju.

I za tu cenu, že bude klesat prodej? Bulvárním médiím jde přeci především o to prodat co nejvíc. Může politika v bulváru dobře prodávat?

A proč jsme vyprodali téma, které je tak strašně náročné, jako je reforma důchodů ? Mám čím dál tím větší nechuť k těm kategoriím. Jak kategorie seriózní, tak politika, politická zpráva, zpráva o celebritě.  Ministr má milenku – je to politická zpráva? Je i není. Něco jiného je volba prostředků. Naše etická pravidla, o kterých velmi diskutujeme, znemožňují reportérům vlézt na soukromý pozemek a pořizovat na něm zpravodajství. Ani nefotografujeme přes plot na zahradu. Veřejné osoby fotografujeme na veřejných místech. Pro mě je třeba velmi podstatné, zda rodiče souhlasí s tím, že je jejich dítě fotografováno. Artur z toho slavného příběhu se za mě prakticky neobjevuje. Je to dítě. Jedině v situacích, kdy to má relevanci a je to integrální součástí příběhu, že to nelze pominout, tak se o tom nedá nepsat. Pravidla naší žurnalistiky jsou zcela identická s pravidly, která platí i v seriózních médiích. Neříkám fotografům: choďte za dítětem a fotografujte ho. Dokonce to mají zakázané.

Co mají ještě zakázané?

Manipulovat. Nemůžu předstírat, že se nedělají chyby, ale naším cílem je být slušnými novinami.

Zcela boříte učebnicovou představu bulváru...

S velkou radostí. To, co je ale na tom nejdůležitější, je rovnováha. Když člověk propadne tomu, aby vypadal dobře, a to své vypadání, neboli image serióznosti, nadsadí nad plnokrevnou žurnalistiku, tak svůj titul může jedině poškodit, protože lidé tu falešnost cítí. Jestli bych něco chtěl, tak zbořit falešná schémata, protože nejsou vůbec k ničemu. Takzvaná seriózní média často vedou k nudě a k potlačování toho, co je v životě důležité a zajímavé na úkor předstírání falešné relevance. Novináře v seriózních médiích odvádí tato falešnost a pokrytectví od jejich vlastních čtenářů. Směrem k bulvárním médiím je to klacek. A směrem k části bulvárních novinářů je v tom zase obsažená informace: vždyť vy si můžete dělat, co chcete, vy jste bulvární novináři. Jsem pyšný na to, že pracuji v nadnárodní firmě, kde nejvyšší šéf řekl svým šéfredaktorům: Ano, chceme od vás, abyste prodávali, ale nechceme, abyste to dělali za každou cenu. Intelektuální náročnost tohoto druhu médií je i v tom, že etika žurnalistiky je daleko složitějším a vážnějším problémem. V Hospodářských novinách tento problém nemají a může jim to vytvářet jejich hezký sebeobraz.

Co máte konkrétně na mysli?

Že si člověk nemusí klást tolik otázek. Já si je klást musím. Svět, který vidím a prožívám, není černobílý. Je zato ovšem barvitý. A o tom je dobrý bulvár.