Proč vadí, aby se John vrátil k novinařině...
Oznámení o návratu Radka Johna, bývalého ministra a předsedy strany Věci veřejné, k novinařině, vyvolalo smršť nevole a odsouzení. Oprávněně.
Končící říjnový a začínající listopadový měsíc roku 2012 zaznamenal další pokus o nezdravé prolnutí mediálních a politických sil v České republice. Tentokrát však nejde o vlastnické propojování napříč mocenskými elitami, ale přímo o angažmá aktivního politika Radka Johna v řadách silné mediální společnosti Empresa Media.
Přestože historicky se žurnalistika a politická angažovanost vyvíjely ruku v ruce, moderní žurnalistika – k níž se česká média také hlásí – se naopak tohoto směru zřekla a jde cíleně proti takovému propojení. Postavení médií jako čtvrtého stavu vedle moci výkonné, soudní a zákonodárné má být v demokratických společnostech vyjádřením ochrany zájmů veřejnosti před případným zneužíváním moci, kterou volení zástupci ve společnosti získávají. Role médií jako hlídacích psů, která je v ryzí podobě považovaná za nejvyšší metu novinářského řemesla, dnes možná může znít naivně a kvůli posledním událostem i ironicky, je ale základním principem, na kterém média v demokraciích fungují. Roli hlídače tak může hrát těžko někdo, kdo má být sám hlídán.
Je samozřejmě na dlouhou diskusi, kdo je politik a kdo je novinář a do jaké míry je interakce mezi nimi „bezpečná“. Kontrola nad obsahem musí ale stále zůstávat v rukou médií. V případě, že se politik stává součástí redakce, ať už interně, nebo externě, je tato základní podmínka porušena. A není tady příliš rozhodující, jestli má jít o psaní pro časopis A, B nebo C nebo o natáčení reportáží pro televizi Z. Princip se nemění. Pochopitelně, že dopisování nebo podílení se na tvorbě obsahu pro stranicky a názorově vyhraněná média je jinou kapitolou. Tato média ale dávají svým příjemcům od počátku najevo, na jaké názorové straně stojí a nevystupují jako média názorově neutrální (pojmu nezávislá se zde úmyslně vyhýbáme).
Už od počátku své politické štace je Radek John ukázkovým příkladem, kam novináře může vynést jeho politická ambice. Pravidelná vizibilita na obrazovkách nejsledovanější televize v zemi byla rozhodující pro jeho klikatou jízdu na politické dráze. Díky novinářské profesi se dostal do nejvyšších politických pater, ze kterých se už ale zpátky na původní startovní blok vrátit nemůže, i kdyby byl držitelem všech myslitelných ocenění pro nejlepší novináře pod sluncem. Popírá tím totiž podstatu této profese. Maskovat se přitom za „ušlechtilý cíl“ boje proti nezdolné korupční chobotnici je příliš chabé. Právě k tomu, aby s chobotnicí bojoval, získal on a jeho strana to nejsilnější, co mohl pro tento svůj úkol dostat – mandát od voličů. Je to paradoxně ještě silnější mandát, než mají novináři. Nesplnil-li svůj proklamovaný volební cíl doteď, nesplní ho ani teď.
Hysterie politiků především z konkurenčních politických stran o bezprecedentním prolínání médií a politiky nese skrytý význam. O nežádoucí prolínání jde, ale trochu v jiném smyslu, než o něm političtí zástupci mluví. Spíš než z principiálního porušení plyne jejich obava z toho, jaké informace by mohly vyplout na povrch a jaké hry by se tím mohly rozehrát. Těžko se tomu divit, protože nelze mít důvěru, že by vracející se investigativní novinář, toho času v roli předsedy jedné politické strany, zacházel s nabytými informacemi podle zásad nepředpojatosti a nestrannosti. A samozřejmě nelze odhlížet od vlastníka Empresa Media Jaromíra Soukupa, který si jeho služby najímá. Mystická otázka, jestli vlastník ovlivňuje média, která mu patří, nebo jestli do obsahu nemluví, má prostou odpověď. Jistěže ovlivňuje, protože od toho je to vlastník.
Celý příběh je bohužel smutnou výpovědí o stavu české politiky a médií. Ukazuje se, že etické principy, na kterých by měl být vztah obou postaven především a o které by se měl opírat, jsou rozmáčené jako bahno. Kdybychom ctili alespoň elementární pravidla, nikdy by myšlenka angažovat politika jakožto nestranného novináře nemohla přijít k životu.
Foto: Repro MF Dnes, 3.11. 2012, str.3
