„Realitu“ nenahrazují nová média, ale naše fantazie
Filmy na festivalu Jeden svět upozorňují, že mediální moc často přiživujeme svým chováním.
Podle organizátorů festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět platí, že „média jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem.“ Z nástroje usnadňujícího cestu za svobodou rozhýbáním společenských změn se snadno může stát způsob, jak lidem stále více zasahovat do soukromí a přetvářet vnímání reálného světa. Zprostředkovaná komunikace na sociálních sítích může postupně nahradit „skutečnou“ komunikaci tváří v tvář.
Uvozovky u slova „skutečnou“ mají své opodstatnění, jelikož prožitek zprostředkovaného komunikování může svou intenzitou lákat k neustálému opakování vedoucímu až k rozvinutí závislosti. Festivalová kategorie „moc médií“ zahrnuje i médium televize. Její vliv, respektive vliv vysílaných tureckých telenovel, nemusí mít pouze negativní důsledky. Řecký dokument Kismet popisuje úspěch tureckých telenovel na obrazovkách domácností na Blízkém východě a především jejich společenský dopad. Mnoho arabských žen si přeje být podobně nezávislými a odvážnými jako jejich televizní hrdinky, aby mohly se svými muži udržovat rovnocenný, nikoliv podřízený vztah.
Mnohem varovnější vyznění nabízí film Skutečnější než realita (InRealLife), ve kterém užívání tzv. nových médií prakticky nahrazuje život v off-line světě, natož aby jej pozitivně měnilo. Komunikace jejich prostřednictvím potom pro některé jedince přináší paradoxní důsledky – studentce jménem Page by nejspíš bylo jedno, kdyby jejích šedesát virtuálních přátel někdo vyměnil za zcela jiné. Podstatné pro ni je, že si má s kým „povídat“, respektive že má publikum pro psaní statusů. V dokumentu vystupuje socioložka Sherry Turkle se slovy, že neumíme zůstat sami se sebou, a tím pádem nás více ovlivňuje okolí, více spoléháme na jeho odezvu.
Celkově film nabízí průřez kritickým myšlením o dopadech a vlivu síťových technologií, tématu mezilidských vztahů ovšem režisérka Beeban Kidron věnuje nejvíce prostoru, včetně vlivu sledování pornografie na utváření představ o vysněném protějšku. Mezi další zmiňovaná problematická témata patří ochrana soukromí na internetu, podle aktivisty a zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho umožňuje internet provádět nejdokonalejší špehování všech dob.
Tématu sledování a komerčního využívání osobních údajů se ale v rámci festivalu Jeden svět samostatně věnoval film Souhlasím s podmínkami (Terms and Conditions May Apply). Jeho tvůrce Cullen Hoback do něj zahrnul dvě roviny: politickou a komerční. Obě částečně souvisí s povinným vyjádřením souhlasu s podmínkami používání té které služby, jež ale prakticky nikdo nečte. Uživatel často udílí souhlas mj. s komerčním zpracováním „svých“ dat (například s použitím uploadovaných fotografií v reklamě bez nároku na honorář) výměnou za to, že je služba zdarma. Společnosti jako Facebook tak získané informace o uživatelích nejčastěji monetizují pomocí kontextových reklam.
Po událostech 11. září 2001 a zavedení tzv. Patriot Act do americké legislativy ale vyjádření souhlasu s podmínkami užívání např. Gmailu znamená oprávnění poskytnout osobní údaje třetím stranám kvůli odhalování či dokonce prevenci trestné činnosti. Toho využívá rozsáhlý sledovací program americké Národní bezpečnostní agentury (NSA).
Je tedy soukromí mrtvé? Po promítání filmu následovala debata s předsedou Pirátské strany Ivanem Bartošem a Tomášem Flídrem ze serveru kyberbezpecnost.cz Bartoš vsadil silná slova o konci soukromí do každodenní reality, ve které lidé poskytují svoje osobní údaje dobrovolně ke komerčním účelům třeba využíváním zákaznických karet při nakupování v supermarketech. Možnosti poskytování osobních informací třetím stranám a pravomoci státních orgánů pro nakládání s daty by potom měla regulovat adekvátní legislativa. Tomáš Flídr zmínil základní principy předběžné internetové opatrnosti: používat různé prohlížeče pro různé úkony (vyřizování e-mailů, e-banking, zábava), pravidelně aktualizovat svůj software i modem (pokud lze), používat dostatečně „silná“ hesla. Lze rovněž využívat šifrovací programy. Při využívání prostředků jako je anonymní přístup na internet přes síť Tor je třeba brát v potaz i mimotechnické faktory. Na konci loňského roku americká policie dopadla harvardského studenta Eldo Kima po jeho anonymních (díky přístupu přes Tor) e-mailových výhrůžkách bombovým atentátem v areálu školy. Vystopován byl vlastně nepřímo – mezi studenty Harvardské univerzity byl jediným, kdo v tom období využíval anonymizační službu Tor, a kvůli tomu se tak paradoxně stal hlavním podezřelým.
Autor textu: Jan Vávra
