Užívání sociálních sítí veřejnou sféru nezkvalitňuje

Proti tezím, že rozvoj užívání sociálních sítí pomůže demokratické participaci, uvedl již v roce 2005 Eric Louw v knize The Media and Political Process čtyři kritické poznámky a nejnovější výzkumy tyto teze potvrzují. První kritickou tezí je podle Louwa skutečnost, že většina uživatelů stejně přijímá informace, které „zabalili“ a editovali druzí lidé. Dále se uživatelé internetu spíše snaží posílit stávající politické postoje, než aby se podíleli na vytváření nových forem politické participace. Třetí problém pramení z povahy internetu jako média přeplněného informačním balastem, což opět může vést k požadavku na snazší dostupnost a „packaging“ informací, a tím de facto posilovat námitku č. 1 – úloha profesionálních novinářů tak nepostrádá na významu. Poslední bod Louwovy kritiky zpochybňuje utopickou naději, že uživatelé nových médií je budou využívat jako nové prostředí pro vytváření svobodnějších a proti manipulacím odolnějších identit

Aktuální studie výzkumníků z americké Rutgers University dokládá, že uživatelé sociálních sítí je nevnímají jako platformu, která by byla pro vyslovování svých názorů a zapojení se do diskuzí lepší. Efekt popsaný v 70. letech Elisabeth Noelle-Neumannovou jako spirála mlčení se tak objevuje i v prostředí, které má naopak interakci a participaci podporovat a souběžně narušovat hierarchický tok komunikace. Noelle-Neumannová efekt popsala na základě odhadování volebních výsledků – otázka ale nezněla, koho lidé volili, ale kdo si myslí, že vyhraje. To má za následek, že lidé své názory v rozporu s míněním „většiny“ raději zamlčí ze strachu z izolace a přikloní se na stranu vítězů. Kromě voleb jsou událostí veřejného zájmu například odhalení Edwarda Snowdena, který nastínil rozsah monitoringu telekomunikace ze strany americké Národní bezpečnostní agentury (NSA). Až 86 % respondentů studie uvedlo, že by se „velmi“ a „trochu“ chtělo zapojit do konverzace na toto téma – ale tváří v tvář, například při rodinné večeři, na setkání s přáteli nebo s kolegy v práci. Z uživatelů Facebooku nebo Twitteru by jen necelá polovina (42 %) preferovala zapojení se do diskuze na sociálních sítích. Pro respondenty, kteří nechtěli debaty na téma NSA vést tváří v tvář, se prakticky nikomu už nechtělo vyjadřovat na sítích.

Problémy rekontextualizace

Psychologická motivace vyslovovat svůj názor především tehdy, když dotyčný cítí podporu ostatních, může vést ke vzniku nového kontextu situace. Podle uvedené studie totiž uživatelé Facebooku, kteří se svou sítí kontaktů sdíleli pohled na věc, vykazovali vyšší ochotu projevit svůj názor dokonce také v debatě tváří v tvář. Uživatelé sítí mají o názorech své sítě kontaktů větší přehled, její „podporu“ ale využívají i jinde.

% lidí, kteří mají přehled o názorech svého okolí

V českém mediálním prostoru existují případy, kdy „virtuální“ podpora v rámci Facebooku motivuje lidi k projevení svého názoru i mimo její kontext bez promyšleného zohlednění možných následků. Podle Nancy Baymové a Donah Boydové z Microsoft Research „nová média ztěžují možnost představit si, ,kdo a kdy je tam venku‘ a zvětšují potenciální rozpor mezi představovaným a skutečným publikem.“ Ukazuje se ale, že sociální sítě nenahrazují masová média ve zprostředkující roli veřejné sféry, jejich kontext se může radikálně lišit. Pro demokratickou participaci a rozvoj veřejné sféry tedy nestačí, aby si každý našel svou názorovou niku, ve které bude moci bez obav vyjadřovat své názory.

Příkladem komplikovaného vztahu síťových a masových médií je komunikace poslance ČSSD Stanislava Humla. Spíše než prolomení spirály mlčení lze pozorovat existenci paralelních diskurzivních světů mediálního mainstreamu a tzv. alternativy, kterou se Huml zaštiťuje na svém facebookovém profilu. Odkazuje na článek serveru Protiproud a doplňuje jej slovy o výstižnosti uvedeného popisu „současného mediálního běsnění“. Odkazovaný článek čerpá informace z twitterového účtu komentátora Práva Alexandra Mitrofanova, respektive na konverzaci přes něj vedenou. Také medializace příspěvků poslance Humla nese rámec „odhalení“, kdy se jejím předmětem stane informace z jiného komunikačního kontextu. Masová (internetová) média potom sdělení zařadí do konkrétního společenského kontextu. Huml byl například hostem DVTV. Dostáváme se tedy k poznámce Erica Louwa o tom, že většina lidí stejně nadále získává a šíří informace editované masovými médii, která mají větší dosah, než poslancův profil.

Nosit více masek naráz

Další oblastí, kde se média (konkrétně internetová) přizpůsobují chování lidí na sítích, jsou diskuze pod články. Trend potvrzuje zpravodajský server Echo24.cz, který pro účast v debatách vyžaduje povinnou registraci. Stejně jako Aktuálně.cz využívá jako platformu pro komentáře systém Disqus. Ten umožňuje registraci propojit s facebookovým účtem. Povinnou registraci zavedly také servery iDnes.cz a Novinky.cz.

Zmíněné weby tak využívají kromě snadnější správy diskuzí díky povinným přihlašováním také problematiku tzv. střední zóny – uživatel přihlášený pod facebookovým účtem se musí naučit zvládat „vystupovat“ před různými publiky najednou, protože jeho aktivity v diskuzích mohou současně vidět i přátelé na Facebooku, což ne každému může vyhovovat. Fenoménu internetových debat se věnoval také projekt Slušný Čech. Archetypální pojetí „české malosti“ Janem Jablunkou spočívá ve čtení příspěvků jednotlivých úspěšných (dle souhlasných reakcí) internetových debatérů. Uvádění jejich pravého jména ve výsledku přispělo ke komickému efektu, protože zvětšovalo rozpor mezi sociální identitou spořádaného člověka (skrývání identity mezi elementární slušnost nepatří) a xenofobními projevy jedince.

Autor textu: Jan Vávra