Obraz Listopadu se v dobovém tisku lišil

Mediální obraz událostí 17. listopadu 1989 a v období po nich nabízel spíše než kontrast barevného optimismu a depresivní skutečnosti různé odstíny šedi, jak popisuje diplomová práce  Kateřiny Menclerové, kterou autorka obhájila na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Diplomová práce analyzuje líčení listopadových událostí v denících Rudé právo a  Svobodné slovo. V prvním týdnu se dění na Národní třídě dostalo označení „rušení veřejného pořádku“. Podle autorky existují první případy označení procesu změny jako „revoluce“ o měsíc později, ačkoliv v deníku Rudé právo bylo tohoto označení užito v ironickém významu. Původci změny „uvnitř“ státu jsou pak označováni jako samozvanci, skupiny, živly, případně „skupiny, které stojí v pozadí nynějších událostí v Praze“.

Formulace „stojí v pozadí“ stigmatizuje aktéry změny tím, že v jejich souvislosti konotuje něco skrytého, utajeného, tajemného, a tedy nedůvěryhodného. Záminkou pro se stala i kauza Martina Šmída: „Jakou morálku mohou mít lidé, kteří bezostyšně rozšiřují lživé zprávy a fámy o smrti mladého člověka jen proto, aby rozpoutali vášně a emoce s nepředvídatelnými důsledky,“ tvrdil Miloš Jakeš v projevu, který otisklo Rudé právo.

Rudé právo navíc striktně rozlišovalo „lidi“ a „lid“: zatímco jednotka „lidé“ může být použita pro referenci k nepříteli, slovo „lid“ je rezervováno pro označení sociálních skupin – až na výjimky celého národa – které jsou vždy a výhradně loajální k režimu.

Mládež a studenty pak deník vykresloval jako pasivní nástroj používaný zmiňovanými „živly a skupinami“ a zahraničními sdělovacími prostředky: „Ta se tak mimoděk, a ne z vlastní vůle a iniciativy stává nástrojem v rukou těch, kteří chtějí rozvrat a destabilizaci, návrat před únor 1948.“ Jazyk deníku často využíval výčet těch skupin, které považuje za legitimní: „Obracím se na vás, na všechny dělníky, rolníky, na inteligenci, na mladou generaci, na všechny komunisty, příslušníky politických stran a organizací Národní fronty. Udělejme vše pro to, abychom se zbavili břemene současné vypjaté situace.“

Intertextualitou ke svobodě

Naopak Svobodné slovo, tisk Československé strany socialistické, se postupně profilovalo do pozice mluvčího revoluce. Viz Svobodné slovo 21. listopadu 1989, čtyři dny po událostech 17. listopadu: „Hlava na hlavě, ohromné množství lidu se sešlo ke spontánní demonstraci, jakou Praha nezažila už desítky let. Celé hodiny procházel průvod dolů po Václavském náměstí, spořádaně, ukázněně se společnou myšlenkou: demokracie, humanismus, svoboda,nesouhlas se zásahem pořádkových sil po studentském průvodu na počest 17. listopadu.“

List také využíval prvek intertextuality pro svou obhajobu role mluvčího různorodých skupin. Je to výčet toho, kdo všechno se veřejné debaty účastní, nikoliv jako u Rudého práva výčet, kdo se veřejné debaty zúčastnit smí. „Jsou jich již opravdu stovky – rezolucí, prohlášení, stanovisek, která k nám do redakce docházejí na podporu Prohlášení předsednictva a sekretariátu ÚV Čs. Strany socialistické.“ Texty Svobodného slova zároveň první týden po událostech zdůraznily společnou myšlenkovou platformou.

Z rušení veřejného pořádku se tak stala snaha o dialog, jehož předmětem ale měl zůstat socialismus. „Řečníci i demonstranti nejednou dali najevo, že jim nejde o narušení podstaty socialismu v ČSSR, nýbrž výhradně o jeho obnovu na plně demokratických a humánních zásadách,“ uvedl deník týden po událostech v Praze.

K tisku se musela přidat i televize

Roli médií v listopadových událostech popisuje také studie Česká média a jejich role v procesu politické změny roku 1989 mediálního odborníka Milana Šmída. Zmiňuje, že vedle Svobodného slova se z cenzurních omezení snažila vymanit také Lidová demokracie (noviny vydávané Československou stranou lidovou, předchůdkyní KDU-ČSL). Ta jako první informovala o tom, že moc proti manifestaci nasadila brutální sílu. "Pořádkové síly po několikanásobně opakovaných výzvách k rozchodu a uvolnění Národní třídy tvrdě zasáhly," napsal lidovecký deník.

O trochu pozadu zůstala zpočátku Mladá fronta, jež s podporou svazáckého vedení například kritizovala tvrdost zásahu. Mládežnický deník se pak otevřel necenzurovaným informacím až poté, co jej přestala vést šéfredaktorka Miroslava Moučková. Společně se stranickým Rudým právem zachovával věrnost oficiální stranické linii také odborářský deník Práce.

Přes snažení novinářů z deníků ale bylo jasné, že osud revoluce závisí zejména na nejvlivnějším médiu, tedy televizi. Už v prvních dnech se na Kavčích horách vytvořila skupina zaměstnanců volajících po změnách, o víkendu 18. a 19. listopadu se ale Čs. televize - podobně jako rozhlas - držela oficiální linie a snažila se zejména vyvrátit fámu o údajném úmrtí jednoho z protestujících na Národní třídě. Brzy se ale poměry v televizi (i rozhlase, kde ovšem pomaleji) začaly měnit. Zlomovým okamžikem se i pro média stal pátek 24. listopadu, kdy podalo demisi vedení KSČ. V té době už podle Milana Šmída jednala média zcela svobodně, bez ohledu na formálně existující dozor.

-jav-