PastVina chce být do dvou let soběstačná. Přinese i satiru

Zuzana Černá a Václav Crhonek, foto: Martin Kavka / PastVina

Kritická audiovizuální žurnalistika z českých obrazovek mizí, proto se bývalí reportéři České televize Zuzana Černá a Václav Crhonek rozhodli vytvořit vlastní prostor. Společně s Hlídačem státu spustili nový video investigativní projekt PastVina, který si klade za cíl systematicky a férově mapovat zneužívání moci, korupci a selhání institucí, a to bez ohledu na to, kdo je právě u moci. Projekt odstartoval v úterý 4. listopadu 2025.

V rozhovoru oba reportéři popisují, proč se rozhodli opustit zázemí velké televize, jak se dnes dělá audiovizuální investigativa bez institucionální podpory, na koho PastVina míří a jak chtějí projekt dlouhodobě financovat.

Na platformě Herohero nabídne PastVina podporovatelům bonusový obsah, do budoucna i datové analýzy vycházející z podkladů Hlídače státu. Část formátů a vybrané materiály budou za paywallem, zároveň ale tvůrci hledají vyvážený model, co ponechat volně dostupné. „Projekt vnímáme i jako určitou veřejnou službu a snahu nabídnout divákům něco, co považujeme za zásadní pro kvalitní novinařinu,“ uvádějí.

Začněme od začátku s vysvětlením, kde nápad na investigativní audiovizuální projekt Pastvina vznikl a proč jste se rozhodli ho uvést?

Zuzana Černá (ZČ): Oba jsme odešli z České televize, kde jsme naposledy působili v Reportérech ČT. Když jsme na jaře skončili, nechtěli jsme novinařinu opustit. Naopak jsme cítili vnitřní potřebu v ní pokračovat. Zároveň ale nebylo moc kam jít, pokud jsme trvali na tom, že chceme dál dělat reportáže v audiovizuální podobě, a tedy kombinovat obraz i zvuk. Ukázalo se, že o takový formát v médiích není příliš zájem.

Václav Crhonek (VC): Absolvovali jsme několik pohovorů v různých redakcích, které nás samy oslovily. Ptaly se, jestli bychom u nich nechtěli pracovat, ale vždy to dopadlo podobně. My jsme měli jasnou představu, že chceme pokračovat v audiovizuální novinařině, dělat video. Odpověď zněla: bylo by to skvělé, byli byste na to ideální, ale my se tímto směrem vydat nechceme. Takže nám nakonec nezbylo nic jiného než si ten prostor vytvořit sami.

Možná je to v tomto ohledu trochu překvapivé, že o takový formát není mezi mediálními domy větší zájem a že není pro ně není prioritou.

VC: To je otázka. Psaná investigativa u nás funguje dobře – silná je například na Seznamu nebo v Deníku N. Audiovizuální investigativa je ale především finančně náročná, a to je podle mě zásadní problém. Vyžaduje totiž výrazně více lidí. Kromě samotných reportérů je zapotřebí kameramana, střihače a další profese, což jak si dnes sami ověřujeme v praxi, je složité.

Právě k tomu se stočily i debaty, které jsme vedli s jinými médii. Nešlo jen o to, že je tento formát drahý, ale také o to, že je personálně náročný. Často jsme slyšeli argument typu: máme jednoho člověka, který dělá všechno video, a neumíme si představit, že by s vámi ještě natáčel reportáže. Zkrátka na to nejsou kapacity. Audiovizuální reportáž spolyká hodně času, vyžaduje víc lidí a v konečném důsledku je to celé nákladné.

Proč jste vlastně odešli z ČT?

ZČ: V prvé řadě chci říct, že jsme ani jeden z České televize neodcházeli s radostí. Chtěla bych být v ČT. Ale v určitou dobu jsme začali cítit čím dál větší opatrnost vůči politikům. Prolínalo se to s dobou schvalování vyšších koncesionářských poplatků. Najednou mohli mít politici poslední slovo a víc se kolem nich našlapovalo. Chtít točit politiku, byl problém. A zároveň nad námi televize čím dál míň držela jakousi ochrannou ruku. Dřív se nestávalo, že by z právního oddělení chodily sady otázek kvůli stížnostem, které ale chodily i dřív. Najednou v té mimořádně náročné práci plné tlaků mohl mít novinář pocit, že je sám, že se hledá, jak alespoň částečně vyhovět stěžovateli, než jak hájit často principiální rozhodnutí redakce. A další věc - můžete bojovat za to, co považujete v práci za důležité, ale proti vlastním šéfům v postavení řadového redaktora to je prohraná bitva.

VC: Ve mně se to rozhodnutí odejít z ČT rodilo už od léta 2024, kdy jsem byl součástí toho podivného zrušení pořadu 168 hodin, kdy jsme se to jako členové redakce dozvěděli z bulváru, i když jsme byli ještě v červnu ujišťováni, že 168 pokračuje dál. Následně s námi zhruba dva týdny nikdo z nadřízených vůbec nekomunikoval a z různých rozhovorů vedoucích představitelů ČT i redakce zpravodajství jsme si četli o tom, jak jsme neschopní, neplnili jsme ani základní novinářské standardy a tak dál. Tehdy jsem měl pocit, že tu práci už vůbec nemůžu dělat, protože ji asi dělat neumím - říkali to tak mí nadřízení do médií. Navíc na mě padla taková deka z toho, kam se ČT za tu poměrně krátkou dobu posunula. Tu změnu už jsme cítili ve 168 - najednou se moc nechtělo to, čím byla 168 pověstná - věcná kritika politiků, konfrontace, trvání na odpovědích. A po mém přeřazení do redakce Reportérů ČT ta změna de facto vyvrcholila. No a tak jsme nakonec založili Pastvinu.

V určitou dobu jsme začali cítit čím dál větší opatrnost vůči politikům. Prolínalo se to s dobou schvalování vyšších koncesionářských poplatků. Najednou mohli mít politici poslední slovo a víc se kolem nich našlapovalo.

Vy jste na obrazovce dva a jste hlavní tváří projektu PastVina. Kdo ale dál patří do týmu a jak vypadá jeho pozadí?

ZČ: Navenek jsme sice dvě tváře, ale stojí za námi silné zázemí Hlídače státu. Bez něj bychom reportáže dělat nemohli. Právě Hlídač státu přišel s myšlenkou, že chce přímo nás dva a že by rád takový projekt společně s námi postavil. Zároveň ale spolupracujeme s lidmi, které známe už z minulosti, třeba z dob České televize, a kteří nám pomáhají celý projekt realizovat.

Měli jsme velké štěstí i na kameramanku, osmnáctiletou studentku, která do projektu přinesla úplně jiný pohled. Rychle pochopila, co chceme dělat, a společně nám to dobře funguje. Kromě toho máme lidi, kteří se starají o prezentaci na sociálních sítích. Další člen týmu má na starosti střih a technické zázemí. A od ledna k nám přibyl třetí redaktor a reportér, David Sebíň. Ten přinese trochu jiný typ obsahu, než je Pastvina. Zaměří se na lehčí formy novinařiny, satiru a fact-checking. Jsou to formáty, které měli diváci rádi třeba v pořadu 168 hodin, a nám přijde důležité je vrátit zpátky. Tyto nové formáty bychom chtěli postupně rozvíjet v roce 2026.

VC: Od začátku jsme také chtěli oslovit mladší publikum, které nekonzumuje obsah jen prostřednictvím televize. Nový kolega k tomu výrazně přispěje. Kromě satiry bude vytvářet i formáty určené čistě pro sociální sítě, jako jsou kratší shrnutí, stand-upy, vizuálně výrazné výstupy s efekty nebo jedním synchronem. Protože je mladší než my dva, bude fungovat jako most k mladším divákům. Nejde o to, že by je investigativa nezajímala, problém je spíš v tom, jak je zaujmout, aby si ji vůbec pustili. Jeho úkolem bude vytvářet jakési „poutáky“, které stručně a atraktivně vysvětlí, o čem reportáž je, a zároveň diváky odkážou na celý materiál.

Uvedli jste už před startem a teď o tom znovu mluvíte, že PastVina cílí podstatně také na mladé publikum. Věříte tedy, že k jeho zaujetí je dnes nutné mít v týmu zástupce této generace?

ZČ: Ano, myslím, že je důležité mluvit jazykem mladých a dívat se na svět jejich očima. A právě s tím nám mohou pomoci tvůrci, kteří k té generaci patří. Už jsem přece jen trochu starší na to, abych přirozeně mluvila jazykem dvacetiletých. Zároveň ale věříme, že problém není v tom, že by mladé publikum nezajímala kritická nebo investigativní žurnalistika v audiovizuální podobě. Spíš se k ní zatím vůbec nedostali, neměli možnost ji poznat a „ochutnat“.

Osobně to vnímám i jako určitou veřejnou službu a snahu nabídnout mladým divákům něco, co považuji za zásadní pro kvalitní novinařinu. Dlouhé, poctivé audiovizuální formáty jsou velmi silné a dokážou nést emoce. Ostatně už to vidíme i na našich prvních výstupech, například při ne úplně hladkém setkání se šéfem Národní sportovní agentury v O2 areně.

VC: Už teď navíc vidíme na sociálních sítích, že audiovizuální přístup funguje velmi dobře. Jsou situace, které prostě nejde převést do textu, například když někdo mlčí před kamerou. To nepřepíšete do písmenek. I proto tak důsledně trváme na audiovizuální formě.

Často se říká, že nejmladší generaci veřejné dění nezajímá, že žije jen na sociálních sítích a politika, korupce nebo obecně dění kolem nich jim je jedno. My ale víme, že to není pravda. Zájem mají, jen se k nim informace často nedostanou správnou cestou. Pokud budeme obsah nabízet jen v televizi, většina mladých je prostě neuvidí. Informace k nim jen musí doplout jinudy než přes televizní obrazovku.

Zuzana Černá a Václav Crhonek, foto: Martin Kavka / PastVina

Máte oba zkušenost z klasického lineárního televizního prostředí. Kde dnes u vlastního projektu vnímáte největší rozdíly v produkci a distribuci obsahu?

ZČ: U vlastního projektu si dnes všechno děláme sami a nic jiného nám ani nezbývá. Rozdíly jsou ve všem. Musím přiznat, že teď občas trochu závidíme kolegům v České televizi, protože sami zjišťujeme, že i ten ne úplně ideální systém zajišťoval další oči, ruce a kapacitu, které teď nemáte. Řešíme i to, co a kdy půjde na sociální sítě. Hodně do toho mluvíme a částečně si to i sami korigujeme. Na druhou stranu jsme se vědomě rozhodli jít vlastní cestou, dát tomu své tváře a odpovědnost. Buď to vyjde, nebo ne, a je to jen na nás. Pro mě osobně je to hodně osvobozující, nová a vlastně i hezká zkušenost.

VC: Když to vezmu úplně prakticky, v televizi – a nemusí jít jen o Českou televizi, mám zkušenosti i z dalších stanic – to funguje poměrně jasně. Je porada, padne téma, začne se připravovat scénář, dostanete štáb, víte, kdy budete stříhat, kdy máte k dispozici střižnu a kdy má materiál vyjít. Maximálně se řeší, co z toho půjde na sociální sítě.

U nás je to úplně jiné. Nejprve si sami řekneme, co budeme točit, pak vůbec musíme zajistit, aby bylo co točit. Následně řešíme kameramana a domlouváme se buď s naší kameramankou, nebo s dalším kolegou, který má na starosti celý průběh natáčení. Pak přijde na řadu střih: kdy a jak se to udělá, kdo na to bude mít čas. Nikdy nemáme jistotu, že se to podaří vydat přesně v plánovaném termínu nebo že budou ideální podmínky. Celé je to na nás a my to musíme dovést do konce.

Vstupovali jste do projektu s představou určitého počtu výstupů ročně, což jste vytyčili na deset až dvanáct velkých příspěvků. Platí ten plán stále, nebo se mění?

ZČ: Na začátku jsme počítali s deseti až dvanácti většími výstupy ročně. Zhruba to odpovídá jednomu většímu kusu měsíčně a plán víceméně držíme, i když už jsme teď lehce nad ním. To číslo vzniklo s ohledem na naše kapacity, protože víme, kolik toho jsme schopni dlouhodobě zvládnout. Zároveň ale počítáme s tím, že tento rytmus budeme doplňovat kratšími formáty. Právě ty mají vyplnit prostor mezi velkými reportážemi, přitáhnout pozornost a rozšířit nabídku obsahu.

VC: Už teď vidíme, že celkový počet výstupů bude vyšší. Když se objeví menší, ale zajímavé téma ať už z politiky, nebo jiných oblastí, které by neutáhlo patnácti nebo dvacetiminutovou reportáž, tak ho zpracujeme v kratší podobě a vydáme.

Zásadní otázka je, jak je to s financováním projektu a jaký je monetizační plán?

ZČ: Co se týče financování, zásadní pro start projektu bylo partnerství s Hlídačem státu. Ten vložil základní prostředky, díky nimž jsme v prvních měsících nemuseli řešit, jestli budeme mít příští týden za co točit. To nám dalo potřebný klid a stabilitu, za což Hlídači státu patří velké poděkování. Zároveň ale intenzivně řešíme monetizaci do budoucna. Jednou z hlavních cest je pro nás platforma Herohero. Jsme trochu specifičtí v tom, že neděláme rozhovory, které jsou na této platformě značně rozšířené, a proto si teď musíme sami ujasnit, jak s obsahem pracovat z hlediska monetizace.

Na HeroHero budou moci lidé, kteří nás chtějí podpořit, získat bonusový obsah. Do budoucna by tam měly přibývat i analýzy více založené na datech Hlídače státu, což je velká přidaná hodnota této spolupráce. Některé části formátů a vybrané materiály by měly být za paywallem. Hledáme ale model, jak obsah rozdělit – co dát pod paywall a co naopak nechat volně dostupné. Nechceme obsah hned na první dobrou zavírat, protože ho vnímáme i jako veřejnou službu, která má být lidem otevřená. Budeme tedy balancovat mezi dostupností a udržitelností.

VC: Zároveň si uvědomujeme, že investigativní a kritická novinařina je drahá, a audiovizuální dvojnásob. Proto hledáme i další cesty financování. Žádáme o podporu z fondů, například z Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, a jednáme také s firmami, které v minulosti podobné projekty podporovaly. Základní ambicí ale je, aby byla PastVina zhruba do dvou let soběstačná a fungovala nezávisle na darech, grantech a fondech. Nechceme dlouhodobě fungovat na bázi příspěvků a darů ani neustále obcházet firmy. Máme jasný horizont, kdy by Pastvina měla stát na vlastních nohou.

Nechceme dlouhodobě fungovat na bázi příspěvků a darů ani neustále obcházet firmy. Máme jasný horizont, kdy by Pastvina měla stát na vlastních nohou.

Můžete alespoň orientačně naznačit, jaký rozpočet ročně potřebujete, abyste se přiblížili cíli soběstačnosti, který si dáváte zhruba do dvou let?

ZČ: Rozpočet se liší podle toho, co všechno do něj započítáme, a to hlavně podle rozsahu obsahu, který chceme vyrábět. Teď je navíc část spoluprací, zejména na výrobní straně, hodně postavená na domluvě a vstřícnosti lidí kolem nás, třeba kameramanů a dalších profesí. Každopádně se bavíme o řádech nižších milionů korun ročně, určitě ne o statisících.

VC: Konkrétně pro první rok by se ideální rozpočet pohyboval někde kolem pěti až šesti milionů korun. To je částka, která by umožnila, aby projekt fungoval robustně, stabilně a dlouhodobě udržitelně. Nejsou to astronomické sumy, ale zároveň je to objem peněz, bez kterého se takový typ audiovizuální investigativní žurnalistiky dělat nedá.

Na uvedení projektu na začátku listopadu ve Skautském institutu zazněla myšlenka propojení s podobnými platformami, například formou společného předplatného. Je reálné, že byste se domluvili třeba s dalšími investigativními projekty, jako Odkryto či dalšími, a bylo by možné na jedné platformě získat přístup k více projektům?

ZČ: Upřímně říkám, že v tuto chvíli ještě nemáme jasně vymyšlený konkrétní model, jak by to technicky i finančně fungovalo. Náš projekt je nákladnější než řada jiných, protože pracujeme s audiovizuálním obsahem, což s sebou nese výrazné výrobní náklady. I proto zatím nevíme, jak by se společné předplatné dalo férově nastavit. Zároveň ale nechceme, aby to fungovalo tak, že si každý vytvoří svůj projekt a všichni si hrají jen na vlastním písečku. Spolupráce s dalšími nezávislými projekty, které jsou hodnotově a obsahově podobné, je pro nás důležitá. O různých formách spolupráce se bavíme s menšími platformami a jsme otevření dalším jednáním.

Spolupráce s dalšími nezávislými projekty, které jsou hodnotově a obsahově podobné, je pro nás důležitá. O různých formách spolupráce se bavíme s menšími platformami a jsme otevření dalším jednáním.

Dosavadní velké příspěvky jste věnovali zejména situaci ve sportu a tokům dotací. Jakým směrem se chcete v obsahu dál ubírat? Půjde především o dotace?

VC: Pracovně si to definuji třemi slovy: peníze, moc a vliv. Nemusí to ale být vždy nutně jen o financích. Jde obecně o mocenské pozice, rozhodování a jejich dopady. Jeden z příběhů, který jsme zařadili mezi „velká“ témata, byl například případ zneužívání v církvi. To je téma, kterému jsme se věnovali už dříve v Reportérech ČT a které se ukázalo jako mimořádně silné. Podobná celospolečenská a politická témata chceme zpracovávat i dál.

ZČ: Mohu naznačit, že se teď zaměříme například na vztah státu a dotací pro Agrofert. Často se u takových kauz vrací otázka, zda selhal stát. Zároveň ale víme z minulosti, že i zdánlivě menší, regionální příběhy mohou mít velmi zásadní dopad. Ne vždy tedy půjde o „velké kauzy“ v podobě pádu ministra, ale o témata, kde se ukáže, že někdo někde pochybil nebo zneužil svou pozici. Peníze, moc, politika a jejich zneužívání jsou oblasti, kterým jsme se věnovali dlouhodobě a u nichž chceme zůstat, ať už na celostátní, nebo regionální úrovni.

Ještě k publiku, konkrétně k mladým lidem na sociálních sítích. Jak je chcete přimět k tomu, aby za obsah platili?

ZČ: Zatím máme k dispozici jen velmi málo dat, protože dosah na sociálních sítích je pořád v začátcích, ale roste každým dnem. Ukazuje se nám, že značnou část publika netvoří jen velmi mladí lidé, ale i lidé zhruba v našem věku nebo o něco starší, tedy ekonomicky aktivní skupina. My věříme, že poptávka po důsledné, kritické novinařině, která se nespokojí s jedním e-mailem a trvá na odpovědích, tady je. Spíš chybí nabídka v audiovizuální podobě. Nemyslíme si proto, že bychom byli projektem výhradně pro nejmladší publikum. To mladé chceme oslovit a „vychovat“, aby si k tomuto typu obsahu našlo cestu, ale zároveň víme, že tu je i publikum, které si za kvalitní obsah zaplatit může a chce. Nechceme být projektem jen pro osmnáctileté.

VC: Sociální sítě pro nás nikdy nebyly a ani nemohou být hlavním zdrojem financování. Bereme je především jako marketingový a propagační nástroj. Slouží k tomu, abychom lidem ukázali, co děláme, a nasměrovali je dál. Říkáme jim: pokud chcete vidět celý obsah, hrubé materiály, delší rozhovory nebo další formáty, které jsou za paywallem, obětujte jedno kafe a pojďte za námi na Herohero. Sociální sítě jsou tedy rozcestník, který publikum přivádí k místu, kde už lze obsah monetizovat a kde může PastVina dlouhodobě fungovat. Dalším pilířem do budoucna je i monetizace na YouTube. Jakmile se tam podaří vybudovat větší publikum, přirozeně se objeví i příjmy z reklamy. I když YouTube vnímáme primárně jako otevřenou platformu, reklama je realita, která tvůrcům přináší alespoň částečné financování.

Sociální sítě pro nás nikdy nebyly a ani nemohou být hlavním zdrojem financování. Bereme je především jako marketingový a propagační nástroj.

Vnímáte YouTube jako klíčovou platformu pro oslovení mladého publika?

VC: Jsme rozkročení napříč několika sociálními sítěmi. Aktuálně jsme překročili tisíc sledujících na Instagramu i na Facebooku. Jedeme YouTube Shorts, které nám fungují velmi dobře, a některé věci se chytly i na TikToku, takže jsme i tam. Zároveň jsme přítomní na Threads, BlueSky a X.

Je pravda, že třeba Facebook už není primárně sítí pro mladou generaci, ale svým způsobem tam pořád musíme být. Největší smysl nám teď dává Instagram. Tam se nám podařilo chytit tempo a růst poměrně rychle. Instagram tedy vnímáme jako hlavní rozcestník. Lidé nás tam objeví, něco je zaujme, a my je pak odkážeme dál na celý obsah, který je k vidění na Herohero.

Jaké plány máte pro příští rok? Zmiňovali jste záměr rozvíjet další formáty. Chystáte ještě něco dalšího?

ZČ: Budeme spokojení, když za rok od spuštění bude PastVina stabilně fungovat. Budeme mít nastavené procesy, stálého střihače, plynulejší výrobu a lepší plánování. Teď je to ještě trochu punk, ale cílem je, aby se PastVina posunula blíž tomu, co jsme si na začátku vysnili a napsali do plánů – tedy aby byla životaschopná a směřovala k soběstačnosti.

VC: Příští rok bereme jako klíčový. Teď si věci osaháváme, ladíme, učíme se, co funguje a co ne. Do konce roku ještě určitě vydáme další velký materiál, ale právě příští rok by měl být tím, kdy se PastVina naplno rozjede. Začátek formuláře