Seriál: Zrození televize

Podobně jako hlas zkoušeli na dálku přenášet po drátě a na rádiových vlnách i obraz. Od počátku bylo jasné jen to, že obraz bude nutné rozložit na body a ty proměnit v elektrické signály, z nichž po přenosu přijímač obráceným postupem zase obraz sestaví. Zprvu se zdálo, že nejslibnějším bude mechanický (opto-elektrický) rozklad pomocí rotujícího kotouče s otvory nebo zrcátky, na kterém stavěli své pokusy Skot J. L. Baird, Američan C. F. Jenkins, nebo bubnů s rotujícími zrcátky, jejichž počet odpovídal počtu řádků obrazu, podle vynálezu Francouze L. Weillera nebo maďarského vynálezce Denese von Mihályho. Nízkým počtem řádků a obrovským problémem jako synchronizovat otáčení kotoučů či bubnů v přijímačích s vysílačem se ale dostala mechanická televize do slepé uličky a zanikla před vypuknutím druhé světové války. Její přistíněné obrázky totiž nemohly být větší než vizitka a lupa před „obrazovkou“ nedostatky obrazu jen zhoršovala.

Dnešní „elektronická“ televize vychází z objevu fotoelektronické buňky a katodové trubice. Průkopníci však uspěli, až když se podařilo zvýšit citlivost selénových buněk a využili možností katodového osciloskopu. K iluzi pohybu, jak ukázala začínající kinematografie, je totiž potřeba přenášet nejméně 16 obrázků za vteřinu. Pokud měl přenášený pohyblivý obraz mít alespoň velikost pohlednice, musely by mít otáčející se kotouče nedosažitelnou rychlost. Na vývoj vytoužené televize mezi první a druhou světovou válkou se zaměřili vědci a vynálezci starého i nového světa. Zajímavé je, že ačkoliv základní výzkumy a objevy byly učiněny v USA díky mocným investicím radiotelekomunikačních společností, vlastní pokusné a pak i pravidelné televizní vysílání se rozběhlo rychleji v Anglii a v Německu. Název televizor se objevil na ještě neumělém přijímači až roku 1928. Do té doby se o něm mluvilo jako o elektrickém teleskopu, radiovizoru, phonovizoru, nebo „telehoru“. Název pro něj ostatně hledal již sám Jan Neruda ve svém fejetonu v Národních listech s datem 2.prosince 1877:

„Elektrickou jiskru neseme do dálky rychle. Což když ale přeneseme i světelný paprsek? Zařídím si třeba v Plevnu svůj telegraf optický, a jakmile se bitva strhne, vidím ji v zrcadle nad svým psacím strojem do nejmenších podrobností. Já zkrátka sděluju vynález svůj veřejně a nezištně. Já lidstvu činím kavalírský dar svým tele – tele, eh, ať se to jmenuje to moje telátko, už jak chce!“

Na počátku byl Nipkowův kotouč

Použít k rozkladu obrazu plechový kotouč s maličkými dírkami rozsetými ve spirále na jeho ploše, napadlo údajně o Štědrém dnu roku 1883 v Berlíně žijícího inženýra ruského původu Paula Gottlieba Nipkowa (1860-1940). Když se kotouč nehýbe, můžeme skrz něj vidět jen některou dírkou. Když se ale roztočí, dírky před očima splynou a vidíme vše, co se odehrává za ním. Nipkow sice tušil, k čemu to bude dobré (dírkami otáčejícího kotouče rozdělený obraz může světlocitlivý snímač měnit v elektrické impulzy, které se dají vysílat na dálku), jenže přístroj sám nikdy nevyrobil. Jeho myšlenku „opticko-mechanické“ televize však v průběhu dvacátých let využili a rozvinuli jiní: Ch. F. Jenkins v USA, Edouard Belin ve Francii, profesor A. Karolus v Německu. Ke kýžené televizi se však nejvíce přiblížil v Anglii John Logie Baird (1888-1946), syn chudého skotského faráře, který se předtím pokoušel zbohatnout bláznivými vynálezy typu věčné čepelky, nebo ponožek, které v létě chladí a v zimě hřejí. Od jara roku 1925, zpočátku jako atrakci v londýnském obchodním domě Selfridges, předváděl svůj nejnovější přístroj – phonovizor. Aparatura byla neuvěřitelně primitivní: Nipkowův kotouč vyrobil z krabice na klobouky a různými z domácnosti i z odpadu vyřazenými předměty dotvořil přístroj, který uváděl diváky v úžas. V maličkém okénku se nejprve objevovaly jen loutky, brzo došlo i na prvního živého účinkujícího. Kotouč rozložil při otáčení obraz na řádky složené z jednotlivých bodů obrazu. Intenzitu světla v těchto střídajících se bodech měnil selenový článek na elektrické signály, které se přenášely po vedení, později i bezdrátově rádiovými vlnami k přijímači, v němž probíhal opačný proces. Zatímco při 30 řádcích byl obraz i při velikosti poštovní známky nezřetelný a tmavý, dopracoval se Baird postupně až k 240 řádkům, kdy již vynález mohl být nabídnut veřejnosti. Roku 1924 zaujal veřejnost reklamními „přenosy“ obrázků ve výloze obchodního domu Selfridge na londýnské Oxford Street. První televizní „hvězdou“ (za honorář dva a půl šilinku) se stal poslíček Bill Tayton. 27. ledna 1926 předvedl Baird pohyblivý obraz doprovázený hudbou z gramofonu členům Britské královské společnosti a události pak dostaly spád. 5. března 1929 Bairdův opticko-mechanický systém zakoupila tehdy již velká rozhlasová společnost BBC a 30. září téhož roku zahájila pokusné vysílání. Obraz s 240 řádky byl neostrý a roztřesený, účinkující byli vystaveni nesnesitelnému žáru reflektorů, bez nichž se obraz na přijímačích topil ve tmě. Šest let Baird svou televizi zdokonaloval, než se BBC rozhodla 2. listopadu 1936 zahájit konečně pravidelné vysílání. Už předtím – 22. března 1935 začal jako první na světě pravidelně – 3x týdně – vysílat, rovněž na mechanickém principu, berlínský vysílač pojmenovaný podle vynálezce Paula Nipkowa – samozřejmě pro velmi omezený okruh diváků. Jenže nad mechanickou televizí se už stahovala mračna. Sám Baird musel soupeřit s Marconiho elektronickou televizí při předvádění na rozhlasové výstavě v londýnské Olympii a potom ve studiu Alexandřina paláce. Bojovalo se jak kvalitou obrazu, tak zajímavostí a nápaditostí programu – ať již z primitivního studia, nebo častěji snímaného z filmů.

Mechanická televize dohrála

Rozhodnutí, jakou cestou se televize vydá do světa, dozrálo během roku 1936 v obou zemích, které hrály v meziválečném vývoji televize prim – v Německu a Velké Británii. Už v létě v souvislosti s přenosy z olympijských her v Berlíně přešla německá televize na elektronický systém a k obdobnému rozhodnutí došla i britská BBC. Krátce po slavnostním otevření Alexandřina paláce, 2. listopadu 1936, se na stínítku několika televizních přijímačů objevil hlasatel Leslie Mitchell. Oznámil, že zahajovací ceremoniál a potom několik programů se budou vždy po hodině opakovat: jednou Bairdovým systémem a jednou Marconiho elektronickým systémem s emitronovými kamerami. Na obrazovkách se poprvé objevil i zkušební obrazec. Obě vysílání se neobešla bez technických závad a byla přerušována výpadky. Závěr tohoto televizního klání byl jasný už po několika dnech: na celé čáře zvítězil Marconiho elektronický systém se 405 řádky a pětadvaceti proloženými snímky za sekundu, neboli s 50 půlsnímky!

Od ikonoskopu k televizoru s vakuovou obrazovkou

O Bairdovu porážku se nepřičinil ani tak Marconi, o kterém je známo, že dovedl obchodně využívat vynálezů jiných, ale ruský emigrant žijící v USA, inženýr Vladimír Kozmič Zworykin (1889-1982). Ten je uznávaným vynálezcem snímací elektronky - ikonoskopu - součástky, která znamenala mezník ve vývoji televize. Zworykin vyšel z vynálezu katodové trubice s luminiscenčním stínítkem, kterou sestrojil profesor štrasburské univerzity, Němec Karl-Ferdinand Braun už roku 1897. Ctihodný profesor, pozdější nositel Nobelovy ceny za fyziku (obdržel ji spolu s Marconim v roce 1909 za bezdrátovou telegrafii), však nechtěl mít s „bláznivým nápadem vidění na dálku“ nic společného a teprve o deset let později dovolil svému asistentovi Maxi Dieckmanovi provádět pokusy s elektrickým přenosem písmen na stínítku propojených trubic. Zworykinův ikonoskop (říkalo se mu „emitron“) měl tvar skleněného válce. Na jeho přední část dopadal optikou zmenšený obraz scény a elektronový paprsek ho řádkováním rozkládal. Na řídící mřížce elektronky se objevil elektrický signál. Přednosti se ukázaly, až když výzkumníci z mocné společnosti RCA (Radio Corporation od America), řízené Davidem Sarnoffem roku 1937 zkombinovali emitron s násobičem elektronů. Vznikl tzv. superikonoskop, který za světla poskytoval perfektní obrázky a ve studiu mu stačilo mnohem menší osvětlení, než jaké do té doby první televizní hlasatele a herce svou intenzitou a tepelným účinkem přivádělo málem k šílenství. K ještě vyšší dokonalosti tuto snímací elektronku dovedli vývojáři anglické E.M.I (Electrical and Musical Industrie) roku 1939.

První úspěšné přenosy

Obrazy snímané superikonoskopem v kamerách se objevily na matnici upravené katodové trubice. Ta dostala podobu dnešní vakuové obrazovky díky pracím německého fyzika Manfreda von Ardenna, mj. autora myšlenky sdružených elektronek, která revolučně zlevnila jejich výrobu. V jeho laboratoři se zrodil první elektronický televizor s vakuovou obrazovkou CRT a s prokládaným řádkováním, příjem zvuku zajišťoval rádiový přijímač – vícelampový superheterodyn. Oč byly první obrazovky menší (zpočátku jen jako pohlednice), o to byly delší. V roce 1934 byly obrazovky se stínítkem 25x20 cm dlouhé okolo jednoho metru, a tak se do vysokých televizních „bedýnek“ montovaly na výšku a obraz na matnici se pozoroval pomocí šikmého zrcadla.

V Německu se televize rozšířila zejména díky přenosům z berlínské Olympiády roku 1936. V několika desítkách „televizních síní“ ji sledovalo na 150 tisíc diváků. Zatímco rozbíhající se televize v Německu, Francii i ve Spojených státech byla stále jen „černobílá“, Baird se nevzdal, opustil „nízkořádkovou televizi“ a 4. února 1938 v londýnském biografu Dominion Theatre předvedl poprvé barevné obrazy přenášené ze studia v Crystal Paláci. Kamera obrovských rozměrů musela být kvůli hluku otáčejícího se zrcadlového kola potažena izolační látkou, aby hluk mechanismů nerušil hlas účinkujících. Obraz byl během každé otáčky kotouče rozložen dvakrát do stodvaceti svislých řádků. Štěrbiny optického kotouče byly zakryty červenými, modrými a zelenými filtry. Signál pak byl vysílán desetikilowattovým vysílačem na vlnové délce 83 cm. V kině probíhal pomocí kotoučů a silné obloukové lampy obrácený postup sestavy obrazu, který mohlo na promítací ploše sledovat až 3 tisíce sedících diváků. Tak výjimečně zazářila televize barvou právě jen v těchto místech.

I poválečná televize začínala stále ještě černobíle. Rychle se šířila a jejím triumfem byl přímý přenos korunovace britské královny Alžběty II. 2. června 1953. Průvod sledovaný kamerami dvaceti přenosových vozů BBC a vlastní obřad sledovalo 20 milionů diváků - polovina obyvatel ostrovní říše. Dalších, odhadem asi čtvrt miliardy obyvatel světa ho pak vidělo na stále ještě malých obrazovkách domácích televizorů díky tomu, že televizní studia je mohla odvysílat z pořízeného filmu.

(Pokračování příště Poválečný rozvoj televize v Československu a ve světě).

Jan Tůma

ROZHODUJÍCÍ MOMENTY VÝVOJE TELEVIZE DO POLOVINY 20.STOLETÍ

1884 Paul Nipkow získává patent na kotouč se spirálovitě rozloženými otvory pro opto-elektrický rozklad obrazu.

1919 Maďarskému vynálezci von Mihálymu (1894-1953) se daří přenést obraz po 5 km dlouhém telefonním vedení.

1923 Vladimir Kozmič Zworykin zaměstnaný v USA u Westinghouse vynalézá ikonoskop pro elektronický rozklad obrazu a přijímací elektronku kineskop, a stává se tak uznávaným „otcem“ elektronické TV.

1924 Skotský fyzik John Logie Baird přenáší po drátě pohyblivý obraz předmětů využitím Nipkowova kotouče.

1928 Baird přenesl bezdrátově pohyblivý obraz (30 řádků) z britského vysílače v Coulsdonu do New Yorku

1929 Německá Říšská pošta zahajuje pravidelné vysílání „mechanické“ televize pro Bairdovy a Mihályho televizory s 30 řádky a 12,5 obr/s.

1930 Manfred von Ardenne předvádí elektronickou televizi se

100 řádky a 20 obr/s.

1934 Pražané na PVV mohli ve stánku Telefunkenu poprvé vidět elektronickou televizi.

1935 22.března zahajuje televizní vysílač Paul Nipkow v Berlíně, první pravidelné živé vysílání na světě.

1936  ■ V souvislosti s přenosy z OH v Berlíně (1. až 16. 8. 1936), přechází německé televizní vysílání z mechanického na elektronický princip. Kamery s ikonoskopy přenášejí boje z Olympijského stadionu v Berlíně do několika desítek veřejných televizních sálů, kde je sledovalo asi 150.000 diváků.

■ 2.11. BBC v Londýně zahajuje veřejné vysílání Bairdovy mechanické televize (205 řádků), střídané elektronickou televizí Marconi - E.M.I se 405 řádky. Obrazovky přijímačů 17 x 22,5 cm.

■ Americká R.C.A zahajuje vysílání s 343 řádky a 30 obr./s z antény na vrcholu Empire State Building.

■ Britská E.M.I. si vyměňuje s americkou RCA. patentní licence a technické informace což urychluje rozvoj elektronické televize a přenosů.

1937 ■ Definitivní konec „mechanické“ televize na doporučení Television Advisory Comittee. Německo zahajuje vysílání se 441 řádky s proloženými 50 obr/s.

■ Přímý televizní přenos z korunovace krále Jiřího VI. v Londýně.

1938 Francouzské televize Télévision Francaise s anténou na vrcholu Eiffelovky věže zahajuje vysílání v soustavě s 455 řádky s 50 půlsnímky/s s výkonem, umožňujícím příjem až v Jižní Anglii.

1939 ■ Německé společnosti Loewe, Telefunken, Lorenz, TeKaDe zahajují výrobu „lidového přijímače“ E 1 za 650 říšských marek, vypuknutím 2. světové války ale výroba končí.

■ David Sarnoff, prezident RCA, zahajuje vysílání ve standardu 343 řádků z New York Worlds Fair, do kterého už jsou vloženy reklamy.

■ Zworykin patentuje citlivější snímací elektronku superikonoskop.

1941 Americké televize po zásahu vlády přijímají normu 525 řádků a 60 půlsnímků.

1942 RCA patentuje elektronku superortikon, která je schopná snímat obraz v osvětlení svíčkou!