Headliner teď konkurenci nemá. Víme ale, že přijde
O blogování a o startu nového hudebního časopisu Headliner hovoří publicista Jaroslav Konáš.
Jak jste se dostal k blogování, byly Hudební masakry Vaším prvním projektem?
Psal jsem už na střední škole, nejdříve do jednoho webzinu, na vysoké škole jsem pak v rámci studia blogoval i publikoval, nicméně šlo o témata vztahující se k náplni studia. Politika, aktuální dění, kultura a podobně, nešlo o tematicky ukotvenou publicistiku.
Hudební masakry se řadí k velmi populárním. Co byste obecně poradil začínajícím blogerům, pokud chtějí prorazit?
Předně musí umět psát. Nefunguje to tak, že člověk sedne k počítači a sype ze sebe čtivé články. Než se pořádně vypíše, to jsou roky práce. Na jejich konci je navíc nejistý výsledek, protože aby blog nezapadl, musí mít nějaký pevný koncept a být originální. Přiznám se, že jsem v začátcích Hudebních masakrů vůbec českou blogosféru nesledoval, ale když pak v průběhu posledních let vykrystalizovala a viditelné jsou nyní hlavně blogy 1000 věcí co mě serou, Protivná blondýna, Módní peklo nebo web Františka Fuky, to jsou zkrátka stránky s pevným konceptem. Dále začínajícím blogerům radím psát pod svým jménem, usnadňuje to kontakt se čtenáři. A články mít co nejméně o sobě a co nejvíce o věcech okolo. Spousta blogů dojede na to, že na nich autor či autorka píše o svých banálních problémech a prožitcích. Nic proti tomu, ale aby lidi zajímal blog o osobním životě autora, musel by žít jako Charlie Sheen.
Má blog smysl z kariérního hlediska? Co přinesl Vám?
Těžko říct. Trvám na tom, že jsem Hudebními masakry nesledoval žádný kariérní postup a byť mi práci přinesly, kdyby za mnou někdo přišel, že chce taky blogovat, byl bych asi skeptický a doporučil bych raději zkusit práci v normální redakci.
Na webu máte žádost o zasílání příspěvků, posílají fanoušci skutečně peníze na provoz? Dá se na blogu vydělat?
Ta žádost je tam upíchnuta více méně bokem a poslední dobou to čtenářům ani nijak nepřipomínám. Jde o to, že chod blogu začal v určitém bodě vyžadovat nějaké náklady, tak jsem zkusil oslovit čtenáře, zda by mi nepomohli náklady pokrýt. Mluvíme v řádech pár tisíc ročně, což na pokrytí blogu bohatě stačí. Vydělat by se tím asi dalo, ale pro autora blogu by to mohlo být svazující, nedokážu si představit ten stres, že když zítra nic nenapíšu, nepřijdou mi peníze. A pozor, mluvíme o přístupu populárních blogů, tam ten potenciál vydělat je. Pokud má ale někdo web, který navštíví dvacet lidí denně a hodí si tam reklamu nebo odkaz na Paypal, pravděpodobně to bude spíš kontraproduktivní a návštěvníky takového webu to bude obtěžovat.
Stalo se vám někdy, že se vám interpret pokoušel nabídnout peníze, pokud o něm napíšete nějaký pozitivní článek nebo naopak stáhnete ten negativní?
Ano, stalo. Většinou abych napsal o nějakém jeho konkurentovi. Odmítám to z principu, je to můj blog a mé rozhodování, o čem budu psát. Neživí mě, takže se k tomu nemusím nijak upínat. Navíc si nedělám iluze. Člověk, který je schopen takového chování, pak může přijít za nějakým novinářem a říct mu: „Konáš bere prachy a napíše ti na zakázku článek, hele, tady je naše emailová domluva a tady doklad o převodu prachů." Jakmile by se něco takového rozkřiklo, před čtenáři bych si to nedokázal obhájit. To by byl konec.
Co máte s bogem v plánu dál a kam se chcete kariérně posunout?
Je potřeba zdůraznit, že jsem Hudební masakry nikdy nebral jako možnost, přes kterou se dá budovat kariéra. Nenapadlo by mě, že je to možné. Kdybych tehdy toužil po popularitě nebo kariéře, na psaní o muzice bych si vůbec nevsadil. A co mám v plánu dál? Nejprve si potřebuju na blogování najít zase víc času, kterého se mi teď kvůli Headlineru vůbec nedostává.
Když jste zmínil elektronický časopis Headliner, jehož jste šéfredaktorem, myslíte, že byste měl takovou příležitost i bez Vašeho blogování?
Ke spolupráci s lidmi, se kterými jsme začali Headliner vytvářet (časopis vychází od 6. března – pozn. red.), vedlo konkrétní setkání na jedné z besed, které občas po klubech se čtenáři pořádám. Tam je ta spojitost s Hudebními masakry jasná. Ale není vyloučeno, že bychom se potkali i bez toho. Praha je malá a hudební scéna dvojnásob.
Co si od Headlineru přesně slibujete, jaký je cíl?
Chceme přinášet zajímavé články o zajímavé hudbě formou, která informace dostane mezi co nejvíce lidí. Zároveň budeme přinášet kulturní servis a snažit se tak lidem dokázat, že je okolo nás spousta kvalitní hudby, jen je občas potřeba za ní jít na koncert, protože doma u rádia ji neuslyší.
Magazín má vycházet zdarma. Z čeho ho budete financovat a jaký je jeho koncept?
Financovat to budeme z inzerce plus nějaké drobné příjmy budou plynout z propagace v rámci kulturního servisu.
V čem se magazín odlišuje od konkurentů na trhu?
Myšlenka je jasná – hudební časopis, který hraje. Kdo namítá, že na webu si taky u článků pustí muziku, tak to míchá jablka s hruškama. My nejsme web, ale děláme to skutečně formou časopisu, který vám bude hrát hudbu i videa, i když zrovna jedete v metru pod Vltavou. Zároveň v tuto chvíli konkurenci nemáme ani jí nikomu nechceme být. Je ale jasné, že časem přijdou podobná periodika, ale tou dobou už budeme mít za sebou nějaký čas na nastavení laťky a vybudování si povědomí u čtenářů.
Autorka: Veronika Šmídová
Foto: Patrik Chrastil