Na hledání pravdy teď není v médiích čas ani chuť

Pokrývají česká média podle Vás téma lidských práv dostatečně?

Myslím si, že téma lidských práv v celé své šíři má v našich médiích značné mezery. Chápu, že ve zpravodajství a konkurenci dané rychlostí internetového zpravodajství se dnes informuje zrychleným způsobem, časové tísni a nízkém personálním obsazení, ale je zde celá řada médií, která by mohla jít do hloubky. Mrzí mě, že se lidská práva v médiích často degradují jen na právo sebeurčení, právo sociální, ale vůbec se nemluví o právu na lidskou důstojnost nebo o právu na vlastní názor atd. Lidé u nás tak mají při čtení či poslouchání o lidských právech pocit, že se týkají někoho jiného, a neuvědomují si, že je to záležitost každého z nás. Například téma sociálního bydlení se přece netýká jen úzké výseče Romů, ale čím dál víc se dotýká i rodin s jedním příjmem či seniorů. Každý v životě procházíme různým obdobím, kdy se nás téma lidských práv dotýká, jste-li dítě, žena kolem třicítky a chcete sladit profesní život se soukromým, nebo je vám po padesátce a hledáte práci. Tímto způsobem můžeme brát jedno téma za druhým. Jenže v této souvislosti se toho moc nedozvíte, mediální obraz menšin je jiný a ve většině případů se zástupci minorit dostávají do role, kdy se musí bránit nebo něco neustále vysvětlovat.

Čím si myslíte, že to je?

K pokrývání lidsko-právní tematiky v celé její šíři není síla, čas, možná ani politická a mediální odvaha, faktorů je vždycky víc.  V současné době žijeme ve zkratkách. V redakcích ubývá lidí, kteří by měli čas se tématům věnovat a moci tak jít víc do hloubky. Navíc v době internetových médií se vše zrychlilo, novináři jsou neustále pod časovým tlakem a nejednou se stane, že i když požádají danou osobu o komentář, pokud nedostanou odpověď do tří hodin, musí vydat článek i bez příslušných vyjádření. Vytváří se tady povědomí opírající se o neznalost informací a osobní zkušenost. Všichni jsme odborníci na vynášení rychlých soudů, na hledání pravdy teď není čas ani chuť, což by podle mě měla být především povinnost médií.

Jakým způsobem se v českých médiích píše například o romské menšině? Pozorujete v čase nějakou změnu v jejím mediálním obraze?

Podle mě se mediální obraz Romů v čase moc nemění. Na jedné straně je negativní, více vyostřen vznikem a rozšířením sociálně vyloučených lokalit. Poslední léta se o Romech informuje tak, jako by byli všichni v ghettech. Jedna třetina lidí žijících na hranici chudoby určuje mediální obraz minority, a ten je tristní. Vedle toho pak vysledujete žurnalistické snahy o opak, medializaci dobrých příkladů, inteligence, příkladů dobré praxe. Střed, kterým žije většina populace, v médiích zpravidla chybí. Je možné vidět pokusy některých médií jít více do hloubky v rámci speciálů, ale obecně média selhávají v oblasti romské otázky ve svém systematickém pohledu. Na jedné straně se snaží působit korektně, na straně druhé publikují velmi paušalizující články. Nejhorší však na tom je, že paušalizace a nepřesné informace se objevují dnes i v seriózních médiích. V České televizi máte vedle skutečně dobrých pořadů formát „Máte slovo“, který má sice dobrou sledovanost, ale je příšerně bulvarizující a témata podává zjednodušeně a černobíle. Podobný princip najdete v mnoha vysíláních i tisku. Rozdíl mezi seriózními a bulvárními médii splývá čím dál víc, nejpatrnější je to při práci s titulky. Ve své snaze přiblížit se čtenářům se média přizpůsobují náladě ve společnosti. A pak se díky tomu objevují absurdní otázky typu: A co mají samotní Romové udělat pro to či ono….“ Když budete ve studiu jako ne Rom, odborník, na téma lidí bez domova, nikoho nenapadne spojovat vás okamžitě s tím, že máte zodpovědnost za tuto skupinu lidí. V případě Romů vás s tím naprosto automaticky spojují.

Co říkáte na prohlášení Pavla Novotného z Extra.cz, že ve chvíli, kdy napíše do titulku slovo Rom, klikne na článek více lidí?

Způsobem jemu vlastním v tomto případě přesně pojmenoval to, co je běžné a s čím pracují téměř všechny redakce, včetně té jeho. Titulky „Romové ze Strýčkovic terorizují vesnici“ navozuje nějaký pocit a skutečnost. Stejně jako slovní spojení romský gang. Co na tom, že ve skutečnosti jde o jednu rodinu, dohromady čtyři bratry, z toho v době kauzy již dva ve vazbě, dalšího s duševně diagnostikovanou chorobou? Čtrnáct dní články omílající jen emoce, s nedostatkem faktů a logických otázek. Nechci tím snižovat situaci lidí, kteří v daném okolí musí žít, ale vyrobit z tohoto případu zprávu na čtrnáct dní a ještě v době zadržení pachatelů pokračovat v tom, že na místě je gang, to jen jitří nálady, nepomáhá ani těm sousedům, nikomu. Je to jen manipulace s fakty a nedostatek informovanosti. Média by zde měla cítit zodpovědnost, snažit se dobrat pravdy a zbytečně nevyvolávat strach tam, kde již k tomu není důvod. Tento přístup pak jen nahrává politickým populistům, kteří pořádají spanilé jízdy doprovázené médii a místní starostové dostanou málem infarkt.

Jaké kroky v rámci ministerstva pro lidská práva ke zlepšení informování o lidských právech, potažmo ke zlepšení mediálního obrazu Romů v českých médiích plánujete?

Jsem přesvědčena, že když se k tématu lidských práv bude hlásit jen jeden politik, který to má v gesci (Jiří Dienstbier, ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, pozn. red.), případně politička, která má k tématu blízko (Michaela Marksová Tominová, pozn. red.), nic se nezlepší. Více politiků, ochotných hledat skutečnou cestu ke zlepšení situace lidí, ne na tématu jen vydělávat. Jeden okamžitě ztratí politickou podporu a přízeň voličů. Jen tak se dá odolat jako protiváha eskalaci negativních emocí ve společnosti. Koneckonců, zásahy policie v průběhu demonstrací a pochodů stojí opravdu hodně peněz, které by mohly naopak v regionech využít lépe. Takže našim úkolem je zkusit propojit resorty, nabízet argumentáře k tématům. Nedávná návštěva dvou ministrů a jedné ministryně na Šluknovsku a jejich věcné vystupování v médiích jsou, myslím, dobrým příkladem. Stejně tak doufám a sázím na diskusi s novináři. Ve chvíli, kdy Okamura neustále pracuje s argumentem, že zde není dostatek práce pro naše lidi, je úkolem médií, aby podala problematiku práce imigrantů v kontextu. Existuje-li zde práce na černo, měli by se ptát také na zaměstnavatele, kteří práci na černo poskytují, a nepohlížet na ni jen prizmatem zaměstnanců. Fakta, čísla, příklady dobré praxe, věcná pomoc, otázky po skutečném řešení. Semináře, předávání informací, nevyhýbání se nepříjemným tématům. K tomu bych chtěla určitě přispět.

Kromě toho bych do čtvrt roku, a již na tom pracuji, ráda iniciovala mediální pracovní skupinu složenou z odborníků, v níž by byli zástupci novinářů, vydavatelů, ale také zástupci akademické či reklamní sféry. Skupina by na základě pravidelného monitoringu vytvářela analýzy, koncepce a strategie a nabízela je médiím. Její hlavní funkcí by měla být snaha rozvířit diskusi na základě odborného posudku, komunikovat lidsko-právní tematiku zodpovědně a oslovovat média, která dlouhodobě přistupují k určitým lidsko-právním tématům populisticky. Zkusit v tomto směru komunikovat i s fakultami, které připravují budoucí žurnalisty, a vím, že existuje zájem o podobnou spolupráci.

Přemýšlíte také o informačních kampaních, které by mohly k lidsko-právní tematice přilákat pozornost?

Samozřejmě. Jde o čas a peníze. Ovšem již nyní mohu informovat o dvou blížících se kampaních. Pod agendu pana ministra nyní spadá i Agentura pro sociální začleňování a také agenda rovných příležitostí žen a mužů, která se k nám přesouvá z Ministerstva práce a sociálních věcí. Obě si s sebou přinášejí finanční prostředky na informační kampaně, které získaly z norských fondů. Agentura pro sociální začleňování připravuje spuštění v září, uvažuje samozřejmě o práci na sociálních sítích, vyvracení hoaxů atd. Agenda pro rovné příležitosti se ve svých kampaních chce zaměřit na téma domácího násilí, a vedle toho na slaďování profesního a soukromého života. Cílem je oslovit široké společenské spektrum, různé věkové skupiny. Budeme se snažit kampaně propojit, otevřít mnoho společenských témat a získat zajímavé údaje o společnosti. Většina průzkumů totiž ukazuje, že jsme xenofobní, ale již méně hovoří o příčinách tohoto stavu a o tom, zda jde skutečně o nenávist, strach, neznalost atd.

Jak přesně se hodláte zaměřit na edukaci novinářů?

V rámci zmíněné kampaně je počítáno i se semináři na fakultách žurnalistiky. Během jednosemestrálního období by se sami studenti mohli zabývat analýzami mediálních výstupů. Kromě toho jsem již nastínila spolupráci v rámci té mediální skupiny. Tvrdým oříškem jsou pro nás dále regionální média, ale věřím, že i tam se dá situaci zlepšit.

Každopádně v edukaci širší veřejnosti se vcelku osvědčily zábavní formáty. Například v první řadě reality show Vyvolení, kde mimo jiné mezi soutěžícími vystupoval homosexuál, Rom a prostitutka, se ukázalo, že tito tři šli absolutně proti obecné představě – nejvíce ve vile uklízeli, byli nejzásadovější. Když je ostatní šikanovali, měla veřejnost potřebu poslat šikanující domů. Dalším vděčným formátem jsou talentové soutěže, při nichž lidé mají více času soutěžící lépe poznat a hodnotit je i podle něčeho jiného, než je etnický původ či sexuální orientace. Dále se nabízí formát sitcomu nebo komiksu. Vždyť například ve Spojených státech se na posunu vnímání černošské menšiny velmi pozitivně podílel známý seriál Cosby Show. A pak to je o způsobu prezentace samotných minorit, hledat takové, které přímo nesouvisí jen s romským tématem, cizineckým, zaměřením sexuální orientace atd. V Avon pochodu mohou přece pochodovat všichni, ne? A to téma je najednou blíž společnosti.

Jak přistupujete k problematickým profilům na Facebooku, které vyzývají k nenávisti? Lze v této oblasti, kdy o stránkách rozhoduje společnost v USA, vůbec něco podnikat?

Doufám, že se nám podaří navázat spolupráci s oddělením internetové kriminality, které dlouhodobě spolupracuje například se Zuzanou Baudyšovou (ředitelka nadace Naše dítě, jež pomáhá dětem v obtížných životních situacích, pozn. red.). Navíc si myslím, že postihy by se neměly týkat jen lidí, které podobné profily vytvářejí a které často nedohledáte, neb založí profil v zahraničí, ale i lidí, které je sdílí a lajkují.

Autor fotografie: Jana Baudyšová