Propaganda využívá sítě k vytvoření iluzivní podpory
Informační válce mezi Ruskem a Západem slouží konstrukce střetu dobra a zla.
Politický geograf Michael Romancov z Katedry politologie Fakulty sociálních věd tvrdí, že západní a ruské společnosti si vzájemně nerozumí. K závěru došel na základě dlouhodobého sledování oficiálních ruských médií. V rámci debaty Rozpravy o českých médiích FSV UK jeho teze doplnil odborník na propagandu v letech 1938–1945 Pavel Suk a Tomáš Kučera z Katedry mezinárodních vztahů FSV UK.
Romancov si všiml výrazné tendence ruských informačních kanálů rámovat zahraničně-politické dění jako vyhrocený souboj dobra se zlem. „Evropa je plná homosexuálních a jiných zrůd nakažených chorobami; navíc jsme fašisti, co chtějí zlikvidovat ruský svět. Je to navíc mistrně řemeslně podáno, přičemž ruská společnost je úplně jinak konstruována. Netvrdím, že špatně, ale výrazně jinak,“ dodal Romancov.
Pavel Suk ale stejnou vlastnost přisuzuje také agendě českých médií věnované dění na Ukrajině. A to již od začátku protestů, které vedly ke svržení prezidenta Janukovyče. „Naše média bohužel spadla do vlastní pasti vytvořením opozice dobro a zlo. Dostala se tak sama do pozice, ze které měla problém informovat o určitých jevech.“ Příkladem je fotografie demonstrujících krajně pravicových sil – deník Právo jmenoval Pavel Suk jako výjimku, která informovala o přítomnosti krajní pravice na Majdanu. Ruské zarámování situace nicméně podle Romancova odlišuje postupná proměna historického kontextu, jejímž výsledkem je eskalace vzájemných odlišností.
Plíživá možnost války
Loni touhle dobou nebyla možnost vojenského konfliktu na Ukrajině ani náznakem zmíněna, situace se začala s přetrvávajícími protesty zhoršovat na přelomu prosince a ledna. Ředitel ruské Rady pro zahraniční a politickou politiku Fjodor Lukjanov zveřejnil tezi, podle které je prostor od Německa po Rusko charakterizován jako „mezera“ a nesamozřejmá součást Evropy a NATO. Země jako Maďarsko trápí ekonomické potíže; neschopnost řádně si vládnout potom plodí právě i xenofobii. Je to ale právě vítězství nad fašismem, které Romancov označil za jednotící prvek „celé velké Rusi“. Rusové druhou světovou válku označují jako „velkou vlasteneckou válku“ a povaha vítězství v ní je ruskými sdělovacími prostředky rámována bezprecedentní.
Evropský kontext má naopak tendence vnímat sociální média apriori jako nástroj demokratizace. V českém prostředí se navíc podle účastníků diskuze jako problematická ukazuje skutečnost, že veřejnost jako by po revoluci v roce 1989 na Rusko okamžitě zapomněla a zcela se přeorientovala na USA. Český tisk je součástí této tendence, řešení ale nelze jednoznačně vidět v kanálech síťových médií. V informačních válkách jejich význam může nabýt ambivalentní povahu. Podle Tomáše Kučery nicméně prochází propaganda pod vlivem sociálních sítí stejnou revolucí jako po nástupu televize. Tehdy najednou důstojníci začali podstupovat mediální výcvik, a někteří dokonce tvrdili, že společnost s neregulovaným televizním vysíláním nebude schopna vést válku, aniž by ji „prohrála“ u diváků před televizními přístroji. Těm může připadat značně rozporuplné snažit se vládnout v demokratickém systému za souběžného používání válečných prostředků jinde.
Lidé jako my
Sociální média naopak velmi snadno mohou vytvořit iluzi podpory konkrétní strany, například v komentářích pod články. Na toto téma doplnil Josef Šlerka v roli diváka, že odhalit jejich propagandistický rozměr nemusí být vždy jednoduché. Obvykle je ale prozradí detail, například věta kopírující Hlas Ruska. Neznamená to, že by diskutující nevyjadřoval svůj názor, ale že stavba alternativních pohledů na věc často pouze využívá propagandu tábora protikladného. V případě sdělení na sociálních sítích posiluje jejich uvěřitelnost přesvědčení, že dané názory přece vyjadřují podobní lidé jako my. Propaganda obecně musí obsahovat nějaký prvek pravdivosti, zmínil Suk. Měla by také líčit příběh, který si můžeme snadno představit. Využívání záběrů zbídačených dětí nebo starších osob se například v tomto druhu sdělení opakuje po desetiletí.
Autor textu: Jan Vávra
Foto: Facebookové stránky diskuse Rozpravy o českých médiích
