ČT by mohla mít větší podíl financí z poplatků

Politici teď znovu záměrně otvírají otázku financování České televize a někteří zpochybňují stávající způsob financování, postavený zejména na výběru koncesionářských poplatků. Je čas na redefinici financování médií veřejné služby, konkrétně ČT?

Podle mého názoru je správné, že základ financování médií veřejné služby tvoří koncesionářské poplatky. Je to tak i v evropských státech, kde mají média veřejné služby silné postavení, jako jsou například Velká Británie nebo země severní Evropy. U nás je otázkou, jestli udržovat sponzoring a reklamu ve stávající míře. Někteří podporovatelé médií veřejné služby se kloní k purističtějšímu modelu. Situace se od doby, kdy se omezovala reklama na ČT, změnila. Přibyly nové digitální kanály. Dovedu si proto představit ponechání televizních poplatků, případně jejich navázání na inflaci, a zároveň omezení komerčního příjmu.

Poměr příjmů z poplatků a komerčních aktivit se u televizí veřejné služby může lišit – v Polsku je relativně vysoký podíl komerčních příjmů, jiné televize veřejné služby v Evropě mají vyšší procento z koncesionářského poplatku. Jaký podíl by měl být v Česku?

Polsko je hodně specifické, blíží se Francii, kdežto Německo a skandinávské země mají z televizních poplatků až mezi 80-95 %. Takovým směrem bychom mohli jít. Česká televize sice na hlavním kanále nemá reklamu, ale má sponzoring. Je to taková obezlička a není úplně jasná hranice mezi sponzoringem a reklamou.

Jedna věc je úprava navyšování poplatku na základě inflace, druhou potom celková výše poplatku a tedy objem, který televizi z koncesionářského poplatku plyne. Je stávajících cca 6 mld. korun, které ČT ročně vybere, adekvátních? (Rozpočet ČT počítá pro rok 2015 s výběrem poplatků ve výši 6,2 mld. Kč, pozn. red.)

Je to relativně hodně na to, aby se produkoval kvalitní program. Souhlasím s tím, že kontrola hospodaření by mohla být hlubší, než v současnosti je. Jde o veřejné prostředky a údaje o tom, kam plynou peníze, by měly mnohem přístupnější. Na druhou stranu se objevuje argument, že zpřístupňování těchto informací podléhá obchodním smlouvám. To by ale nemělo ohrozit zveřejňování detailnějších údajů než v současnosti.

Jak to zajistit? Rozšířit pravomoci rady?

Jednak rozšířením pravomocí rady a rovněž nastavením nového mechanismu. Vyžadovalo by to zřízení kontrolního orgánu. Radní by také měli být vybaveni k tomu, aby mohli porovnat, jaké ceny televizních služeb jsou na trhu reálné. Ceny by se měly sledovat na základě dlouhodobějšího trendu – po kvartále nebo jednom fiskálním roce. Je také velmi důležité, aby se sestava Rady ČT odvíjela od rozdělení kompetencí. V ideálním případě je dobré, když do rady zasedne bývalý producent, právník, psycholog nebo sociolog. Radní by také měli rozhodovat ve prospěch ČT, nikoli ve prospěch svůj. Kritika Rady ČT je někdy záměrně vyvolána tak, aby si tlakem vynutila přívod prostředků do určitých zájmových skupin.

V novelizaci Zákona o České televizi, která se teď připravuje, se uvažuje o zřízení správních rad. Měla by tato správní rada mít kompetenci právě v té oblasti důslednější kontroly hospodaření?

Jednoznačně by měla mít Rada větší odpovědnost za ekonomickou efektivitu. Nemyslím tím jenom v logice auditu na úrovni makro čísel, ale i v efektivitě a relevanci jednotlivých výdajů. Musí se brát v úvahu, co je na trhu normální a běžné. Jako klíčovou vidím otázku, kdo má navrhovat a volit radní. Je to problém, o kterém se mluví, ale stále přetrvává.

Tato otázka se zatím příliš neposunula. Co by mohlo zavedený způsob volby Rady změnit?

V zásadě podporuji inspiraci bavorským modelem, i když ani ten není zcela ideální. Vychází z kulturně historické situace v Bavorsku a z nějaké vyspělosti tamější veřejné sféry. Myslím si ale, že je to lepší model než model parlamentní, který funguje u nás, kdy se Rada ČT nebo ČRo volí Poslaneckou sněmovnou. Bavorský model taxativně vyjmenované instituce, které mají možnost přímo nominovat kandidáty do Rady. Nastává v něm tedy otázka, kde udělat čáru a určit, které instituce kandidáty nominovat mohou, a které nikoli. A samozřejmě může nastat problém v tom, že profesní svazy se můžou často tvářit, že jim jde o kvalitu produkce, ale ve skutečnosti mohou sledovat lepší napojení na finanční toky a získání prostředků pro sebe. Politici by z nominací vyloučeni být neměli. Určitý počet křesel by dosadila Poslanecká sněmovna, aby byla rozložena politická moc mezi další instituce veřejného života.

Další možností je model polský, ve kterém je volba členů Rady rozložena mezi Sněmovnu, Senát a prezidenta.

Určitou nevýhodou polského modelu tzv. trojnožky je ta, že volba pořád zůstává v politické sféře. Ve srovnání s naším modelem ale není tak proměnlivý z hlediska výsledků voleb. U nás vidíme, že v posledních volbách do Poslanecké sněmovny se objevily nové subjekty, které si nárokují určité množství křesel v Radě. Vyvolává to tlak na regulační orgány a je to destabilizační.

Měla by být uvažovaná správní rada jakýmsi spolurozhodovacím orgánem řízení České televize?

Stávající rada má i v současnosti do určité míry předepsané zákonem, že má schvalovat hlavní programové profilace a změny. To by mělo zůstat. Radní by se ale zároveň neměli vyjadřovat k jednotlivým pořadům, pokud neobdrží podnět nebo stížnost. Regulační orgán by se měl víc zabývat tím, jaká kultura a jaký soubor hodnot je šířený vysíláním České televize jako celkem a jednotlivými kanály. Tedy jestli například vysílání sklouzává k většímu šíření konzumu. Na druhou stranu nelze z ČT dělat archeologické muzeum, které není schopno oslovit diváky. Politici využívají jako obušek BBC a řadu zahraničních případů, ale často tak činí nepoučeně. BBC např. produkuje Top Gear, což je velmi úspěšný pořad, ale je to pořad o autech. Média veřejné služby ani v západní a severní Evropě už nevypadají tak, jak si je namlouváme.

Otázkou vůbec je, jestli o veřejné službě můžeme uvažovat stejně jako např. před dvaceti lety.

Situace je jiná a i koncepční uvažování se většinou odvolává na reálie, které už tak úplně nefungují. Myslím si, že ČT dělá dobrou práci v technologických inovacích, což je taky velmi důležitá funkce, kterou při hodnocení médií veřejné služby považují v zahraničí za jedno z kritérií. Je důležité, aby médium veřejné služby bylo moderní. Z hlediska obsahu si pak žádá větší deregulaci. V případě ČT a ČRo se někdy infantilně lpí na Kodexu, ale bez znalosti toho, jaký to má účinek. Slepě a z politických důvodů se uplatňuje nějaká regule, která v podstatě ani nemá důvod.

Co si pod pojmem veřejné služby představit?

Teoreticky je velmi obtížné určit, co je veřejný zájem. Důležité vymezení je, že komerční televize jsou velmi často exkluzivní, zatímco média veřejné služby musí být inkluzivní. Musí se tedy snažit reagovat na potenciální štěpení společnosti tím, že zatahují různé části veřejnosti jako publika opět do hry a společnost zcelují. To je důležité, protože na komerčním mediálním trhu obecně platí logika, že zajímavější jsou příjemci s vyšší ekonomickou vytěžitelností. To je to základní odlišení. Média veřejné služby by měla neustále sledovat, jaké je rozložení různých názorových a ideových skupin ve společnosti.

Je vůbec reálné uvažovat o depolitizaci ČT?

Reálné to není, to by byla v podstatě anarchie. Nejtěžším úkolem je, jak zajistit veřejnou službu správou veřejností. Většinou se tak děje prostřednictvím reprezentativní demokracie. Jsem ale přesvědčen, že je možné dosažení větší míry depolitizace ČT, než která je teď.