Slasti a strasti evropské regulace autorských práv

Ilustrační foto, zdroj: Shutterstock

Evropa má za sebou hlasování o předpisu, který měl ambice sjednotit evropské autorské právo tak, aby všichni tvůrci i uživatelé obsahu v Evropě měli jasno v tom, jak v době rozvoje digitálu pracovat s autorskými díly.

V České republice (a předpokládáme, že i v ostatních státech EU) je pojem „autorské dílo“ pojmem pro většinu lidí neuchopitelným – co všechno se pod tím skrývá? A jak se k případným dílům chovat? Stačí mi souhlas dílo použít? Musím mít licenci? Můžu si fotky stáhnout z Google obrázků? Kolik mi za použití mého videa musí ostatní zaplatit? Mohu na sociálních sítích sdílet cizí práce? Co hyperlinky, jak s nimi pracovat? Kdo je to OSA a proč se platí jí i Intergramu?

Těch otázek je celá řada, a nepřidává tomu ani fakt, že máme v Česku autorská práva upravena opravdu komplikovaně. A zvlášť v době digitálu, se kterým zákoníky během svého vzniku až tak nepočítaly.

Snaha EU o sjednocení autorského práva i s ohledem na rozvoj ,digidoby' je tedy snahou vítanou a potřebnou.

Snaha EU o sjednocení autorského práva i s ohledem na rozvoj „digidoby“ je tedy snahou vítanou a potřebnou. Pokud se ale podíváme na (dramaticky projednávané) torzo směrnice, které bylo předmětem březnového hlasování, nezbývá než si povzdechnout a zeptat se slovy klasika: „A komu tím prospěješ, co?“

Z původního záměru dát autorským právům napříč státy EU hlavu a patu zbylo po několikaletých dohadech jen pár klíčových bodů, harmonizace se ale nekoná. Spousta bodů se smetla bez dalšího ze stolu a debata se tak hlavně posledních pár měsíců stáčela kolem několikrát skloňovaného článku 15 a 17 (dříve jako články 11 a 13).

Ve zkratce: článek 15 má přinést určitou finanční spravedlnost mezi novinová vydavatelství a vyhledavače jako Seznam či Google, od článku 17 se slibuje zamezení nahrávání „cinknutých“ filmů či písní na cloudová uložiště a jiné platformy. Úmysl je ze strany Evropy zřejmý, provedení však podle mnoha odborných názorů spíše krátkozraké.

Článek 15 v úpravě, která má jít ke schválení, zavádí pro „poskytovatele služeb informační společnosti“ povinnost zajistit si licenci nebo jiné oprávnění pro sdílení novinových článků. Tato povinnost se netýká hyperlinků a „velmi krátkých extraktů textu“, také se netýká soukromého a nekomerčního užití.

Text směrnice je psána obecně, a tak už nyní dává jednotlivým státům velký prostor pro odlišné zákonné provedení.

Text směrnice je psán obecně, a tak už nyní dává jednotlivým státům velký prostor pro odlišné zákonné provedení. A velký prostor dává pole působnosti nejen zákonodárcům, ale také soudcům. Tak například: kdo je „poskytovatel služeb informační povinnosti“, vykládal v uplynulých letech každý stát jinak přísně. Byly extrémy říkající, že se za ně mohou považovat i živnostníci, kteří v obchodě umožňují přístup k wi-fi; poskytovatelé hostingových služeb; poskytovatel internetového připojení – jako třeba UPC. Takto to Evropa asi nemyslela, ale v tom případě by bylo skvělé napsat to i do textu předpisu, aby se volné pole národní tvořivosti opravdu nekonalo.

A co jsou to „velmi krátké extrakty textu“? Nadpis? Nadpis a perex? Kdo to určí?

Další nejasnosti se pojí k „osobnímu a nekomerčnímu užití článku“ – co si v době, kdy máme značnou část webových stránek napojenou na online reklamu, představit pod nekomerčním užitím? Odpověď je nasnadě: to nám řeknou až soudy. Za pěkných pár let. A do té doby se můžeme spoléhat na „možná“, „asi“ a „pravděpodobně“ z úst právníků.

Je potřeba myslet na to, že dopad regulace zdaleka nezasahuje jen velikány trhu, ale také menší hráče.

Je pochopitelné, že vybalancování práv na straně vydavatelů i gigantů typu Google je potřeba. Otázkou zůstává, zda se vydáváme správným směrem a situace nedopadne jako ve Španělsku či Německu. Místní úprava totiž zavedla obdobné právní nastavení – povinnost Googlu zajistit si od vydavatelství licence. V případě Španělska Google odmítl za články platit, a dotovat tak svou službu Google News, která sama o sobě pro něj nebyla výdělečná. Vydavatelé tak svého nedosáhli a návštěvnost jejich webů klesla údajně až o 15 %. V Německu obdobný problém vedl k tomu, že vydavatelé dali společnosti Google licence zdarma. K faktickému finančnímu vyrovnání tak regulace nepřispěla, jen administrativně zatížila všechny zúčastněné strany.

A v tento okamžik je potřeba myslet na to, že dopad regulace zdaleka nezasahuje jen velikány trhu, ale také menší hráče, zejména na straně vydavatelství a online marketing všech podnikatelů na trhu. Články totiž na regulovaných platformách ve velkém používáme jako sdílený obsah našich firemních, například facebookových stránek. Je otázkou, jestli nám s ohledem na článek 15 bude tato praktika i nadále umožněna.

Autor textu: Petra Dolejšová, právnička advokátní kanceláře eLegal, kde se specializuje na právo v marketingu, GDPR a ochranu osobních údajů, autorské a mediální právo