Inzerát: nuda, zábava, ale i umění

Inzerát neztrácí tempo ani v 21. století, i když musí soupeřit s daleko mladšími a novou technikou podepřenými reklamami, které stejně jako on sledují stejný cíl - nalákat zákazníky.

Inzerát se od prvopočátku profiloval v podstatě ve stejné podobě, jak jej známe dnes. Jednalo se o krátké textové a případně i obrazové sdělení komerčního charakteru. Stejně tak jak postupně rostla úloha tištěných médií ve společnosti, která se rychle naučila spatřovat v nich víc než jen pouhý " informační zdroj", tak rostla také vynalézavost inzerentů.

Inzerát jako reklamní sdělení využíval kdekdo. Solidní zavedené firmy, podnikatelé v nejrůznějších oborech, i soukromé osoby.

Návod k použití i pohádka

Jak vlastně inzeráty původně vypadaly? Především se inzerenti snažili zaujmout, aby v záplavě inzerátů vynikl právě ten jejich, neváhali tedy do reklamního textu zahrnout kromě textu a kresby i něco navíc, třeba i návod k použití. Tak to můžeme vidět například na inzerátu firmy Radion, která vyráběla ve 30. letech minulého století prací prostředky.

Obecně se formy inzerátů měnily především v závislosti na ekonomickém potenciálu zadavatele, fantazie se meze nekladly - na stejné stránce denního tisku jsme si mohli přečíst prosté textové sdělení stejně jako výpravný příběh.

Na konci 30. let se u větších firem rozmohla móda pohádkových příběhů na motivy jednoduché rovnice jak chudák skrze náš výrobek či naše služby ke štěstí přišel. Tuto reklamní strategii využila například firma Oetker, když svým zákazníkům nabídla příběh o princi, který sedmero řek přebrodil a sedmero kopců pochodil, aby našel Oetkerův prášek do pečiva. Tyto inzeráty sice nevynikaly příliš duchaplností, ale svým barevným a zpočátku neotřelým způsobem přilákaly čtenářovu pozornost a tak splnily svůj úkol. Obdobný postup bychom našli i u jiných velkých firem jako třeba u Bati či výrobce mýdel Otty.

Poměrně častou se stala inzerce za účelem seznámení. Ukázka z roku 1869 v Národních listech.

Šarlatáni a podvodníci

Nezřídka se stávalo, že služeb reklamních využili i lidé, kteří se chtěli pouze na úkor druhých obohatit. Objevovaly se tedy různé nabídky lákající na "zázračné recepty" či "zaručené léčebné účinky".  Cílovou skupinou byli lidé trpící nejrůznějšími neduhy či chorobami, byla zranitelnější a celkově velmi snadno oslovitelná a také manipulovatelná.

Tak bychom se mohli dočíst, že "vlasy opět oživíme a růst podpoříme", když si budeme aplikovat na hlavu dehet. Tenhle tah ovšem nevyšel a daný inzerent byl obviněn hned několika nespokojenými zákazníky, že jim "nejen slezl zbytek vlasů, ale také po daném výrobku nelibě zapáchají".

"Obchodník s dehtem" však nebyl zdaleka jediný, pánům se nabízely zaručené oleje pro "pohlavně slabé", dámám pak přísavky k žádanému zvětšení ňader, všem pak masti na potíže kloubů a podobně.

Těžko uvěřit, že současně s těmito zaručenými recepty vycházely také reklamy, které se opíraly o umělecký potenciál, který jim propůjčila jména jejich autorů - z těch nejznámějších jmenujme alespoň Alfonse Muchu, Josefa Mánese či Mikoláše Alše.

Autorka textu: Kateřina Hlouchová