Soumrak filmových časopisů v Čechách

Časopis chápu jako reklamní nosič, říká Martin Černý, majitel společnosti Černá Hora – Media, která vedle Rádia Černá Hora vlastní ještě poslední výraznější pokus o mainstreamový filmový časopis na českém trhu Svět filmu. Zatím se zdá, že po magazínu Premiere půjde o další důkaz, že vydávat časopis, a to především s filmovou tematikou, je největší výzvou současného mediálního světa.

Kontinuální vydávání Světa filmu skončilo v prosinci 2013, přičemž na něj až v těchto měsících zkouší navázat letní dvojčíslo. Kolik bylo předplatitelů, když Svět filmu v prosinci končil?

Bylo jich původně kolem dvou tisíc, což se postupně koncem roku snižovalo.

V jakém nákladu tehdy časopis vycházel?

Největší náklad za poslední dobu byl na loňském ročníku filmového festivalu v Karlových Varech - tam se rozdávalo pět až šest tisíc výtisků červnového a červencového čísla. K tomu šel ještě menší počet výtisků do distribuce, celkem do deseti tisíc.

To znamená, že časopis, který měl v začátcích (tedy v červenci 2010) náklad kolem 20 tisíc kusů, se v posledních měsících dostával do distribuce v počtu čtyř tisíc výtisků?

Čtyři tisíce jsou v podstatě taková hranice, protože tisk je drahý. Pro nás by bylo samozřejmě nejschůdnější, kdyby si čtenáři vždy volili, zda chtějí tištěnou nebo digitální verzi, a až na poptávku by vznikala nabídka. Pokud by si například čtenář někde 30. dne v měsíci zadal, že chce tištěnou verzi, pak do 5. dne měsíce příštího mu může dojít do pošty. Což by ale zase nemohlo stát méně než 60 až 80 Kč, tedy více než kolik Svět filmu doposud stál. V tištěné verzi se prodával za 44 Kč.

Jak si představujete cílového čtenáře Světa filmu?

Svět filmu bych přirovnal k časopisu o autech, ve kterém si lidé čtou většinou o tom, co si nemohou dovolit. A říkají si: „Jé, tohle bych chtěl, kdybych měl ty peníze.“ Což samozřejmě není přímo záležitost našeho čtenáře, tedy filmového diváka, protože ten do kina jít může. Ovšem vybírá si a v tom mu náš časopis může pomoci.

Proč v něm tedy nejsou recenze?

Protože časopis chápu trochu jako reklamní nosič. Mám za to, že recenze čtou lidé, kteří se o to více zajímají, zatímco nenázorové články lidé, kteří na daný film pouze chtějí jít a na jejich základě se rozhodnou.

Od února do května 2013 časopis existoval pouze v digitální podobě ve službě Floowie. Jakým způsobem proběhl přechod z tištěné verze do digitální a posléze naopak?

Není to tak, že by mezi těmi verzemi byl nějaký podstatný rozdíl. V podstatě digitální podoba je jen kopií tištěných stránek. To je možná právě nevýhoda, jelikož by digitální časopis měl mít úplně jiný formát. Mělo by to vypadat trochu jinak. Nejde ani tak o transformaci, jen to místo do tiskárny pošlete provozovateli elektronické distribuce.

To znamená, že rozdíl byl jenom v tom, že digitální verze přišla o fázi tisku a distribuce?

Ano, jinak Svět filmu v tištěné i digitální verzi vznikal zcela totožně. Kdyby to fungovalo do důsledků, tak obsah digitální verze by samozřejmě měl být širší. Možnosti tam jsou, může se jít do detailů. Moje vize potom je, že by se Svět filmu mohl propojovat i s jinými databázemi. Digitální verze by skutečně neměla vypadat jako stránky, jimiž listuji, ale měla by se mnohem více zakládat na nějakém posouvání a různých záložkách. Jenže už samotná příprava plánu, jak by takový digitální časopis mohl vypadat, stojí peníze. Třeba až padesát tisíc korun zaplatíme jen abychom si řekli, že to spustíme. Základní koncept ale může vyjít klidně i na sto tisíc korun.

Digitální distribuce pak stojí kolik?

To jsou minimální částky navíc oproti tištěné verzi, kde jen tisk přijde na 150 až 200 tisíc korun měsíčně, aby to mělo nějaký smysl.

Nechal si Svět filmu měřit prodeje?

Ne, to zase stojí peníze.

Služby mediální agentury si Svět filmu zaplatil?

V mediální agentuře jsem samozřejmě byl, ale pro tu není časopis s desetitisícovým nákladem atraktivní a lukrativní.

Vy jste zároveň majitelem rádia Černá hora. Zkoušel jste nějak využít možnosti inzerovat v rádiu?

Ano, my jsme zkusili navýšit náklad v některých krajích, kde jsme měli reklamu v rádiu, a zjišťovali, zda se vrátí menší remitenda. Což skutečně zafungovalo a v daných krajích se časopisy vyprodaly. Mimochodem Lubomír Káňa (předchozí majitel Světa filmu, pozn. red.) také kdysi zaplatil reklamu v televizi a i tehdy se zvedly prodeje. Jenže v obou případech pouze dočasně. Jako kdybychom s tím neuměli pracovat – nezvedl se počet předplatitelů… Přitom facebooková stránka Světa filmu má kolem 90 tisíc fanoušků.

Do Facebooku se investovalo?

Přiznám se, že nevím. Nějaká iniciativa asi byla, ale nic masivního.

Sám přiznáváte, že Svět filmu ve své digitální verzi plně nevyužil potenciál. Jakým způsobem by to tedy podle vás mohlo fungovat jinak, lépe?

Představuji si propojení časopisu s jeho digitální verzí pomocí nějaké aplikace na podobné bázi, jako je čtečka QR kódů. Kdy vy si vyfotíte časopis a od toho, co na dané stránce je, se pak začne odvíjet, co vám ukáže aplikace. Takže třeba vyfotíte film na obálce a v aplikaci se vám spustí související upoutávka. Když vyfotíte fotku z filmu Gravitace, tak tam může být rozcestník na George Clooneyho nebo na jiné filmy z vesmíru. A pak už ta aplikace běží nezávisle na časopise.

Vy osobně byste preferoval digitální nebo tištěnou verzi?

Vnímám digitální a tištěnou verzi jako dva světy, které mezi sebou bojují. A zatím vítězí ta digitální verze. Nemyslím si, že by nás jako časopis digitální příznivci zaplatili, jenže na druhou stranu tisk stojí peníze. Mně osobně se ani ta digitální verze nelíbí, nejsem ani na Facebooku. Podle mého názoru svádí moderní svět trošku k tuposti. Zatímco v reálném světě když člověk někam přijde, musí se usmát, podat ruku, tak na Facebooku nemusí vůbec nic. Nepovzbuzuje to snahu se na něčem domluvit, něco udělat.

Autor rozhovoru: Tomáš Miklica

Rozhovor vznikl jako součást bakalářské práce na téma „Vliv elektronické distribuce periodik na tištěnou žurnalistiku“ na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.