Lobbisté v Česku slaví první narozeniny. Ne všichni se ale radují

Zákon o regulaci lobbování slaví své první narozeniny. Česká republika díky němu po letech debat a několika neúspěšných pokusech přijala od 1. července minulého roku pravidla, která poprvé legislativně upravují lobbing, tedy prosazování zájmů firem, profesních a zájmových uskupení, neziskových organizací vůči politikům, úředníkům a dalším aktérům.

Registr lobbování se mezitím zaplnil stovkami subjektů a ukázal, že otevřeně přiznat lobbistickou činnost nemusí být stigma. Skutečný test ale přichází až nyní: zda regulace odolá tlaku na výjimky a nezačne se rozmělňovat dříve, než stačila zakořenit.

Krok správným směrem

Přestože má zákon své nedostatky, představuje důležitý krok na dlouhé cestě k tomu, aby byl lobbing vnímán jako legitimní součást demokratického rozhodování. Právě proto je důležité, aby se po prvním roce nezačalo ustupovat těm, kteří fakticky prosazují zájmy vůči veřejné moci, ale nechtějí být za lobbisty označováni.

Klíčovým nástrojem zákona je registr lobbování, který umožňuje komukoliv snadno zjistit, kdo lobbuje, v čím zájmu, vůči komu a s jakým cílem. Návštěvníci registru v něm aktuálně najdou téměř 650 lobbistů, zejména právnických osob, kteří společně lobbují prostřednictvím více než 800 lobbujících prostředníků, kteří lobbing v praxi skutečně vykonávají.

Co zákonu popřát k prvním narozeninám?

Především odolnost. Ministerstvo spravedlnosti coby gestor zákona nyní čelí tlaku profesních komor i dalších subjektů, které se s označením lobbista neztotožňují, a proto usilují o výjimky z předmětného zákona.

Profesní komory argumentují tím, že nejsou běžnými zájmovými organizacemi, ale samosprávnými profesními organizacemi a orgány veřejné moci, jejichž úlohou je garantovat odbornost, nezávislost a ochranu veřejného zájmu, a proto se na ně nemají povinnosti pro lobbisty vztahovat. Právě tato argumentace ale ukazuje podstatu problému. I odborné a zákonem zřízené instituce mohou při přípravě legislativy prosazovat konkrétní zájmy svých profesí a členů.

Pokud by jim ministerstvo vyšlo vstříc, vrátili bychom se v debatě o nastavení pravidel pro lobbing o krok zpět. Zákon má nastavovat transparentní pravidla pro všechny, kteří fakticky vykonávají lobbistickou činnost, nikoli vytvářet systém výjimek pro vybrané skupiny.

Dalším přáním je více atraktivity. Chce-li ministerstvo spravedlnosti počet lobbistů, kteří hrají podle pravidel, navýšit, mělo by se zaměřit na doplnění konkrétních motivačních nástrojů. Dnes totiž zákon těm, kteří se k lobbistické činnosti otevřeně hlásí, stanovuje především povinnosti, ale nenabízí jim žádnou praktickou výhodu oproti aktérům, kteří se registraci vyhýbají a zůstávají v šedé zóně.

Například přístup do elektronické knihovny legislativního procesu, tzv. eKLEP, vstupní karta do parlamentních budov nebo možnost účastnit se vybraných neveřejných jednání podvýborů by přitom mohly být relativně jednoduchým, ale účinným motivačním mechanismem.

Zkouška teprve přichází

Debata o změnách zákona o regulaci lobbování by se proto neměla vést směrem k tomu, koho z pravidel vyjmout. Naopak by se měla soustředit na to, jak opravit jeho nedostatky a zajistit, aby se k legitimnímu prosazování zájmů otevřeně hlásilo více subjektů. K prvním narozeninám proto zákonu nelze přát nic lepšího než odolání tlaku na výjimky, více motivačních nástrojů a dostatek odvahy dospět.

Autor textu: Daniel Krus, Head of Public Affairs, FleishmanHillard