Prezident Zeman ztělesňuje podle obálek Reflexu nízkost

Podle staronového šéfredaktora Pavla Šafra je „v naší zemi čím dál častěji zpochybňován systém parlamentní demokracie. Pro mě jako šéfredaktora Reflexu je zásadní bránit parlamentní demokracii, bránit ji proti autoritářství, které se začíná šířit a bránit společnost před postupnou rusifikací, která nás podle mého názoru plíživě a čím dál tím zřetelněji ohrožuje. (…)  Miloš Zeman je opravdu symbolem současné situace. Není viníkem všeho, ale je symbolem proměny doby, proměny společnosti a proměny situace,“ tvrdil v nedávném rozhovoru.

Podrobíme-li sémiotické analýze aktuální titulní strany Reflexu, důraz na obranu současné podoby parlamentní demokracie, respektive varování před jejím ohrožením, je zřetelný použitím symboliky diktatury a neomezené libovůle. Sama postava Zemana je nicméně charakterizována  jako prototyp křupanství, která by sama o sobě mohla hrát hlavní roli v komediích typu Dědictví nebo Slunce, seno... Tyto dva motivy (mocichtivost a nedostatečná reprezentativnost) tedy tvoří svobodě nebezpečný koktejl a dominují obálkám časopisu, jehož prodaný náklad po návratu Pavla Šafra do vedení redakce dosáhl v květnu více než 57 tisíc výtisků.

Karikatura diktátora

Na obálce čísla 27 vidíme „našeho-vašeho“ Miloše jako diktátora. Spíše než strach vyvolává smích, ostatně samotný vizuál parafrázuje komedii s lakonickým názvem Diktátor se Sachou Baronem Cohenem v hlavní roli. I tak je ale možné absurdní námět dotáhnout ještě dále: „Milošův“ vous je na rozdíl od energického Cohena již značně prošedivělý. Brýle nenosí tmavé, které rázem dodají obličeji nebezpečný výraz (nelze pohlédnout do očí), ale průhledně zelené, jaké nosí člověk, jenž se chce hlavně bavit. Důležitou roli hraje samozřejmě cigareta – nedokouřené „žváro“, zatímco ve skutečnosti Zeman preferuje značku Davidoff s bílým filtrem – ten by ovšem neladil s vyzněním obálky, protože bílá symbolizuje dokonalost. Červený rámec kolem titulku DIKTÁTOR naopak značí, že něco má do dokonalosti hodně daleko. A podtext obou typů sdělení (textu a vizuálu) jako by naznačoval otázku, co ve skutečnosti ohrožuje fungování demokracie více: snaha přiblížit se prezidentskému systému, nebo naprostá nedůvěryhodnost a tragikomická nedůstojnost osoby, která o toto usiluje (tj. Zemana)?

Hříšná dekadence

Obálky předchozích čísel s námětem „Zeman“ lze charakterizovat víceméně stejně, jen s větším důrazem na laciné požitkářství jako symbol uvadlé kulturní úrovně – alkohol, buřty, cigarety. Zkrátka ve stylu „pořádně si narvat nácka, ať se něco děje.“ Výsledkem je tedy „opilost mocí“ - nikoliv ale povznesenost a nadhled, kterých je přece jen někdy možné dosáhnout důstojným popíjením, ale opilost provoněná lacinými cigaretami, uzeninami a pocitem libovůle. Zemanovu moc znázorňují ženy nádherných křivek v roli jeho služek – kontrast mezi ženskou krásou a vyvaleným břichem postaršího Zemana symbolizuje právě onu jeho moc dělat si, co sám chce, pro jeho vlastní potěšení, nehledě na všeobecně vnímané kulturní vzorce (v tomto případě je takovým vzorcem otázka „A co ty ženy vlastně na tom stvoření vidí?“). V českém prostředí po roce '89 samozřejmě funguje také citlivost na jakékoliv projevy jdoucí proti obtížně budovaným demokratickým zvyklostem, proto je nakonec Zeman vykreslen věncem z bobkového listu kolem hlavy (zašlé tabákové barvy ovšem) jako značně pokleslý císař.

Zeman slouží také jako symbol kulturní úrovně, kterou čtenáři Reflexu zákonitě musejí vnímat jako nižší než jejich vlastní, jinak by časopis nekupovali. Být ve shodě s mentalitou čtenářů patří mezi Šafrovy ambice. Na výše uvedené obálce vidíme ještě mnohem explicitnější vykreslení toho, jak nízká kulturní úroveň vypadá. Tentokrát nejde o to, že by Zeman ohrožoval svobodu a demokracii. Podstatné pro vizuální sdělení je, že člověk jeho funkce „hází šavle“ – hladce oholený prezident v obleku opírající se o židli předvádí kulturní výkon hodný nezkušeného návštěvníka „čtyřkové“ hospody. A protože jde o prezidenta, také „šavle“ má podobu starožitného, a tedy důstojného artefaktu. Přesto se člověku po správném přečtení této metafory udělá nevolno – právě proto, že se týká na pohled tak důstojných předmětů a lidí. Všemi obálkami nicméně rezonují stejné motivy, a sice zda je horší moc sama o sobě, nebo právě opilost (a kocovina) toho, kdo s ní neumí zacházet.

Autor textu: Jan Vávra