Solidarita s Charlie Hebdo českou karikaturu nevzkřísí

Vlna solidarity s redakcí časopisu Charlie Hebdo vyjadřovaná pomocí hesla Je suis Charlie na práci Štěpána Mareše z Reflexu minimální dopad. „Ten zájem o karikaturu byl jakoby sinusoida. Mám asi čtyři čísla Charlie Hebdo, na která se stála fronta, je to fenomén, ale myslím, že v Čechách dopad neměla. Nestalo se, že by po mně jednotlivá média chtěla karikatury na hlavní strany, to ne,“ uvedl Štěpán Mareš v Rozpravách o českých médiích na půdě Fakulty sociálních věd UK, kde spolu s Miroslavem Kemelem, který svou tvorbu publikuje v deníku Právo, debatovali o kresleném humoru v kontextu svobody slova. Objektem mediálního zájmu po útoku teroristů v Paříži se Mareš dle svých slov stal ne jako kreslíš, ale coby účastník diskusních pořadů. „Karikatura je v centru zájmu jen dočasně,“ dodal Kemel.

„Česká karikatura je mrtvá. Vidíme dva ze čtyř pravidelně publikujících karikaturistů,“ řekl zakladatel České unie karikaturistů Ivan Hanousek a doplnil, že o kreslený humor není mezi vydavateli zájem. Pesimistická slova vyjádřil i přesto, že později zmínil obnovu tištěné podoby časopisu Sorry, kterou ohlásil šéfredaktor Fefík při natáčení pořadu pro Český rozhlas Plus. Do vysílání půjde v sobotu.

Charlie a český Karlík

Řečníci připomněli ve vzájemné shodě skutečnost, že ve Francii je tradice satirického humoru odlišná, a to odpovídá i postavení satirických časopisů. Dodali, že vlna zájmu o Charlie Hebdo ovšem neodpovídá jeho dlouhodobému postavení na tamním mediálním trhu, kde je v oblasti kousavého humoru nejdůležitějším titulem Le Canard Enchaîné. Průměrný náklad Charlie Hebdo před zabitím členů jeho redakce by v Česku odpovídal patnácti stovkám kusů – v přepočtu na počet obyvatel. Jinak lze obecně říct, že satirický humor je ve Francii mnohem tvrdší nejenom než v České republice, ale i v porovnání se Spojenými státy. Není pro něj charakteristická pouze kreslená forma, vyskytuje se i v rozhlasovém a televizním vysílání.

Porušování norem a tabu ovšem Ivan Hanousek zmínil jako definiční vlastnost humoru. „Humor je vybočením z normy, a to příjemným způsobem,“ uvedl.Jako hraniční příklad vybočení zmínil například vtip jednoho ze zakladatelů Charlie Hebdo, který zní: „Každý rok jezdí rodiče s dětmi k moři v naději, že se ty nejošklivější utopí.“ Tento druh obsahu je ale podle něj nutné nahlížet z úplně jiné perspektivy než například zpravodajství. On sám by se při výběru vtipů řídil jediným kritériem: humor nesmí být trapný. Tak by označil třeba íránskou soutěž o nejlepší kreslený vtip na téma holokaustu v reakci na otištění karikatur proroka Mohameda v dánském deníku Jyllands-Posten.

Měli by se tedy kreslíři určitých témat vyvarovat, aby nevyvolávali podobně vyhrocené reakce? Podle Štěpána Mareše vede tento způsob uvažování k nesmyslným situacím. „V euroamerickém prostoru si pleteme bič sami na sebe, stavíme další a další hranice sami sobě, nyní v podobě korektnosti. Abychom byli korektní k Romům, později k muslimům i sami sobě. Jenže toto posouvání hranic se projevuje například tak, že v USA tlustý muž již není ,tlustý‘, ale o něco širší než ostatní a vtipy o tlustých lidech se už nedělají,“ argumentoval Mareš. Ke své vlastní tvůrčí svobodě nicméně Štěpán Mareš i Miroslav Kemel uvedli, že je nikdo explicitně neomezuje a nenařizuje jim, co smí či nesmí.Výjimkou jsou například dvakrát do roka požadavky o vynechání vulgárního výrazu.