Češi věří, že by byli lepšími šéfy. Vést lidi ale nechtějí

Srovnávat své schopnosti s dovednostmi nadřízeného je přirozenou součástí pracovního života a čeští zaměstnanci rozhodně nejsou výjimkou. Skoro dvě třetiny českých zaměstnanců (64 %) jsou přesvědčeny, že by práci svého přímého nadřízeného zvládly lépe, nebo přibližně stejně dobře. Z těchto čísel by se dalo usoudit, že firmy nebudou mít o ambiciózní kandidáty na manažerské posty nouzi. Přesto se ukazuje jeden zásadní paradox: i přes tuto vysokou sebedůvěru o křeslo svého šéfa vlastně nestojí. Tradiční kariérní žebříček ztrácí na přitažlivosti a vedení lidí se mění v nechtěnou zodpovědnost. Jak hluboká tato změna v uvažování zaměstnanců je, detailněji odhalují naše aktuální data.

Kdyby peníze, pracovní doba a šance na kariérní růst zůstaly stejné, 73 % zaměstnanců by si vybralo práci bez podřízených. Zůstat řadovým specialistou už zkrátka není vnímáno jako kariérní stagnace, ale jako vědomá a racionální volba. Ochota vést lidi se navíc znatelně liší podle pohlaví. Zatímco manažerskou pozici by za stejných podmínek dobrovolně přijalo 27 % mužů, u žen je to pouhých 16 %.

Chybějící ambice stát se šéfem ale zaměstnancům nebrání v tom, aby přesně věděli, jak by se tato role dala dělat lépe. Když se totiž českých zaměstnanců zeptáte, v čem by svého nadřízeného překonali, překvapivě to není odbornost. Pouze necelých 14 % zaměstnanců si myslí, že by měli lepší technické či expertní znalosti. Skutečný problém leží jinde – v tom, jak vedení komunikuje a jak rozděluje práci. Tady se navíc jasně ukazuje, co od lídrů podvědomě očekáváme. Muži si věří především v rychlosti a kvalitě rozhodování (21 %). Ženy naopak kladou důraz na empatii a vztahy. Skoro 30 % z nich je přesvědčeno, že by dokázaly lépe komunikovat, a více než pětina věří, že by jednaly férověji a více inkluzivně.

Definice slabých míst současného managementu je však pouze jedna strana mince. Tou druhou je najít talenty, které o vedoucí pozice skutečně stojí.

Mileniálové se aktuálně nacházejí v ideálním kariérním průsečíku, kde se potkává nasbíraná sebedůvěra s ambicí kariérně růst. Právě oni vykazují nejvyšší přesvědčení, že by práci šéfa zvládli lépe (34 %), a mají o manažerské pozice největší zájem (29 %). Tento „sweet spot“ je o to cennější, že u ostatních generací ochota nebo zkušenosti vést lidi chybí. Data zde ukazují dva generační extrémy. Generace X ze všech nejvíce touží po klidu (81 % preferuje roli bez podřízených), zatímco nejmladší generace Z o sobě v porovnání s ostatními nejvíce pochybuje – více než třetina si myslí, že by si v křesle šéfa vedla hůře.

Zodpovědnost, kterou musí někdo zaplatit

Povýšení už zkrátka nevnímáme jako odměnu za dobrou práci, ale jako tvrdou transakci. Skoro polovina lidí (47 %) by na manažerskou pozici kývla pouze tehdy, pokud by jim na účtu přistála minimálně o 30 % vyšší mzda. Zvýšený stres a odpovědnost zkrátka musí být adekvátně vykoupeny a zvlášť ženy mají tuto rovnici spočítanou velmi přísně – přes 81 % z nich preferuje roli bez podřízených a pětina by vedení lidí nevzala za žádných okolností. Pro firmy představují tato data důležitý signál. Buď dokážou manažerskou pozici redefinovat tak, aby se z ní stal atraktivní cíl, nebo budou čelit realitě, ve které je schopných lídrů kritický nedostatek.