Česko hraje ruskou ruletu s nezávislou žurnalistikou, myslí si Larsson

Debata o budoucím financování médií veřejné služby v Česku se v poslední době často odvolává na příklady ze Skandinávie. Modely ze Švédska, Dánska či Finska se ale vzájemně odlišují, především mírou ochrany nezávislosti médií a financováním. Na setkání s novináři na to v minulém týdnu upozornil Erik Larsson ze švédské pobočky Reportérů bez hranic (RSF). „Když mluvíte o severském modelu, je potřeba říct, že žádný jednotný model neexistuje. Každá země má jiný systém a z toho plynou jiné důsledky,“ uvedl během debaty o financování médií veřejné služby.

Ve Švédsku došlo v roce 2019 k přechodu od koncesionářských poplatků k financování prostřednictvím daně. Tomuto kroku ale předcházely roky debat a analýz. „Byla to letitá expertní diskuse a následná parlamentní debata. Hlavní obavou bylo, aby se politici nedostali do redakcí,“ popsal Larsson.

Klíčovým rysem švédského modelu jsou silné institucionální pojistky, a to tak že:

• Veřejnoprávní média nevlastní stát, ale nezávislá nadace.
• Financování je zákonem vyhrazeno pouze pro tento účel.
• Peníze jsou oddělené od běžného státního rozpočtu.
• Existují dlouhodobé smlouvy (aktuálně na osm let).

Důležitý je také široký politický konsenzus. „Politické strany se shodují, že veřejná služba je důležitá. To je zásadní,“ dodává Larsson.

Dánsko a Finsko: slabší ochrana, reálné škrty

Zkušenosti dalších severských zemí ale ukazují i rizika. Ve Finsku sice existuje speciální daň na financování veřejnoprávních médií, chybí ale dlouhodobé závazky. Výsledkem jsou postupné rozpočtové škrty. Podobná situace nastala i v Dánsku. „Ve Finsku politici slíbili každoroční navyšování rozpočtu, ale nestalo se. Ve výsledku došlo k poklesu zhruba o 20 procent,“ upozorňuje Larsson.

Norsko: fungující model díky konsenzu

Norsko je často vnímáno jako stabilní příklad, podle expertů je ale jeho úspěch spíše výsledkem politické kultury než nastavení systému. „V Norsku to funguje, ale hlavně proto, že jde o konsenzuální společnost. Systém sám o sobě nemá silné pojistky,“ říká Larsson. Pokud by došlo k větší polarizaci, může se podle něj model ukázat jako zranitelný.

Poučení pro Česko: klíčové jsou pojistky

Larrson považuje český systém médií veřejné služby, obzvláště po loňské novelizaci, za funkční a nevidí důvod jej měnit. Tvrzení, že severská zkušenost podporuje přechod na rozpočtové financování, je podle jeh slov zásadní omyl. Švédská reforma z roku 2019 byla reakcí na odklon diváků od klasických televizních přijímačů, nikoliv snahou předat kontrolu nad médii státu. Navíc ji doprovázela totální přestavba institucí: všechny tři vysílatele (televizi, rozhlas a školské vysílání) nyní vlastní nezávislá nadace, finance plynou přes uzavřený účet u národního úřadu a parlament zafixoval rozpočet až do roku 2033.

Změna způsobu platby podle jeho slov nesníží náklady na veřejnoprávní média. Jedinou podstatnou otázkou je, zda nové uspořádání udrží politickou moc v bezpečné vzdálenosti od redakcí. Opuštění funkčního systému poplatků bez stejně robustní náhrady je demokratický hazard.

Hlavní poučení pro českou debatu lze shrnout do několika bodů:

• Neexistuje univerzální „severský model“, který by šlo jednoduše převzít.
• Financování navázané na státní rozpočet může fungovat, ale jen se silnými pojistkami.
• Klíčová je dlouhodobá stabilita financování (víceleté rozpočty).
• Zásadní roli hraje politický konsenzus.

Erik Larsson se zároveň pozastavil nad tím, že český ministr kultury Oto Klempíř odkazoval ve svých vystoupeních o změně financování médií veřejné služby na severské země, aniž by ale byla dostatečně reflektována jejich odlišná institucionální realita. Zároveň zmínil, že ministr kultury neprojevil ani přes vyzvání zájem vést odbornou debatu se zástupci ze švédské ani české RSF. Postup bez širší odborné a politické shody je podle jeho názoru riskantní hra. „Vypadá to, jako byste hráli ruskou ruletu s nezávislou žurnalistikou,“ sdělil s tím, že takové kroky by podle něj mohly mít zásadní dopady na stabilitu mediálního prostředí.

Změny je podle švédských zkušeností nutné připravovat opatrně a s dostatečnou časovou dotací. „Měli jsme velký strach, co se stane, pokud to uděláme příliš rychle. To je něco, co by si měla každá země dobře rozmyslet, zdůraznil.

Společný trend: tlak na náklady a změna médií

Napříč Skandinávií se zároveň projevují širší změny mediálního trhu. Klesá sledovanost lineární televize, roste konzumace online obsahu a zároveň se zvyšují náklady. Debata o budoucnosti médií veřejné služby se navíc odehrává v době, kdy se podle dat Varieties of Democracy kvalita demokracie ve světě dlouhodobě zhoršuje. Aktuální úroveň je podle této analýzy srovnatelná se situací v 70. letech. Jedním z hlavních faktorů tohoto vývoje jsou přitom útoky na média a novináře, které oslabují důvěru ve veřejné instituce i fungování demokratických systémů. Na druhou stranu historická zkušenost ukazuje, že i velmi nepříznivé období se může relativně rychle změnit, pokud existuje vůle situaci aktivně řešit.

Ve Švédsku například veřejnoprávní média čelí novým výdajům na bezpečnost a boj s dezinformacemi. „Musíme být připraveni fungovat i v krizových situacích, včetně války. To výrazně zvyšuje náklady,“ uvedl Larsson.

Změna financování má i politické a společenské dopady. Ve Švédsku se například změnil způsob, jakým kritici veřejnoprávní média napadají. „Dříve lidé říkali: nechci platit poplatek. Dnes říkají: tohle jde z mých daní. Ta debata je mnohem ostřejší,“ popsal Larsson.

Navzdory změnám si veřejnoprávní média ve Skandinávii udržují vysokou důvěru. Ve Švédsku jim věří zhruba sedm z deseti obyvatel. Právě to z nich ale dělá hlavní terč útoků. „Pokud chcete zasáhnout společnost, zaútočíte na veřejnoprávní média,“ upozorňuje Larsson.