Bez poplatků, ale ne zadarmo. Přesun ČT a ČRo do rozpočtu by zaplatili všichni

Financování médií veřejné služby formou televizního nebo rozhlasového poplatku je z pohledu transparentnosti směrem k občanům, nezávislosti na politických stranách a stability a předvídatelnosti financování lepší variantou než financování pomocí speciální daně nebo formou přídělů ze státního rozpočtu. Vyplynulo to ze srovnání jednotlivých modelů financování médií veřejné služby, které na konferenci „S poplatky, nebo bez?“ na půdě FSV UK představila Marína Urbániková z FSS Masarykovy univerzity v Brně.

Financování médií pomocí poplatku, resp. přímého výběru financí od občanů (poplatek za přijímač nebo domácnost – například Česko, Německo, Rakousko, Itálie, Portugalsko a jiné země) je v současnosti praktikován v 15 zemích Evropské unie. Další dva státy, Finsko a Švédsko, financují média veřejné služby pomocí speciální daně, která nevstupuje do státního rozpočtu. Také formu financování pomocí speciální daně včleňuje Urbániková do modelu přímého výběru financí od občanů. Naproti tomu model financování ze státního rozpočtu je v současnosti využíván v 19 zemích EU (např. Francie, Španělsko, Slovensko, Norsko, pobaltské země, Maďarsko a další).

Oba dva zmíněné modely jsou v rámci stávající praxe v zemích EU používány rovnoměrně. Zároveň neplatí, že financování ze státního rozpočtu automaticky znamená zestátnění. Ze srovnání také plyne, že v českém prostředí vzývaný skandinávský model v zásadě neexistuje. „Finsko a Švédsko stále zachovalo princip přímého transferu, zatímco Dánsko, Norsko a Island financují média veřejné služby z rozpočtu,“ uvedla Urbániková.  

Pro a proti jednotlivých modelů

Argument, že poplatky jsou nespravedlivé, protože je hradí i ti, kteří obsah nevyužívají, podle Urbánikové neobstojí. V systému státního rozpočtu přispívají všichni také – jen nepřímo.

Otázka spravedlnosti (kdo a kolik platí) se tak týká spíše výše platby. Plošný poplatek (jako v Česku) nezohledňuje příjmovou situaci. Samostatná mediální daň (model Finska či Švédska), která je procentem ze zdanitelného příjmu, je v tomto ohledu citlivější. Parametry však lze politicky měnit například úpravou nezdanitelného minima či zastropováním částky, a tím ovlivnit celkový výnos bez formální změny sazby.

Historická zkušenost ukazuje, že přímý poplatek generuje relativně stabilní příjem a omezuje prostor pro politické zásahy.  U modelu samostatné daně či státního rozpočtu záleží otázka politických tlaků více na politické kultuře. I ve stabilních demokraciích, jako je Finsko nebo Švédsko, dokázali politici objem prostředků nepřímo modulovat. Finská YLE proto oznámila na začátku letošního roku redukci více než 300 míst kvůli omezenějším financím.

Přechod na financování ze státního rozpočtu pak bývá podle zkušeností z Evropy často spojen s reálným poklesem finančních prostředků. Podle zástupce Evropské vysílací unie (EBU) jde v průměru o pokles na úrovni deseti procent. Slovenský příklad ukazuje, že změna podílu vyčleněného z HDP na média veřejné služby (z 0,17 % HDP na 0,12 % HDP) vedla během krátké doby k propadu rozpočtu RTVS zhruba o třetinu.

Jedním z mála slabších míst stávajícího českého systému jsou náklady na výběr a vymáhání. Podle výročních zpráv činí u České televize přibližně 100 mil. Kč ročně, obdobná suma zazněla i u Českého rozhlasu. Náklady na výběr by v případě státního rozpočtu byly zřejmě nižší. Zahraniční praxe však ukazuje, že i poplatkové systémy lze administrativně zjednodušit, a to například navázáním na odběr elektřiny či zapojením státní správy do výběru.

Experti: změna není nutná

Český systém byl vloni upraven zvýšením poplatků (na 150 Kč v případě ČT a na 55 Kč v případě ČRo) a jejich rozšířením na širší okruh poplatníků. Nevykazuje masivní neochotu veřejnosti platit, ani systémový problém s politickou nezávislostí, stabilitou či předvídatelností. Diskuse o změně modelu však otevřela současná vládní koalice v programovém prohlášení, ve kterém uvedla, že chce poplatkový systém zrušit. Urbániková ale upozorňuje, že skutečné důvody pro radikální změnu zatím nejsou zřejmé. „K zásadní revizi modelu financování má smysl přistupovat pouze tehdy, pokud jsou jasně identifikovány problémy stávajícího systému a nové řešení je promyšleno tak, aby skutečně odstranilo existující nedostatky, aniž by zároveň vytvářelo nová závažná rizika,“ vysvětlila.

Možné varianty dalšího vývoje

Z předložených argumentů vyplývá, že v českém prostředí zatím neexistují silné důvody pro radikální změnu systému financování médií veřejné služby. Diskuse se tak spíše než na úplné nahrazení modelu může soustředit na jeho úpravu nebo posílení institucionálních pojistek.

• Jednou z možných variant je zavedení poplatku za domácnost s automatickou indexací. Tento model by zachoval princip přímého transferu mimo státní rozpočet a zároveň by rozšířil základnu plátců. Díky širšímu rozložení povinnosti by bylo možné individuální částku snížit, což by mohlo být politicky přijatelnější. Zároveň by zůstal zachován charakter poplatku, tedy i vysoká míra transparentnosti.
• Druhou možností je přechod na samostatnou mediální daň po vzoru Finska či Švédska. Tento model je sociálně citlivější, protože výše příspěvku se odvíjí od příjmu. Zároveň však nese vyšší riziko politických zásahů do parametrů systému – například změnou stropu či hranice příjmu lze ovlivnit celkový výnos bez formální změny sazby. Přenesení tohoto modelu do českého institucionálního a politického prostředí by navíc bylo poměrně náročné.
• Třetí variantou je financování ze státního rozpočtu doplněné silnějšími garancemi. To by si vyžádalo robustní pojistky, například podobu „organického zákona“, jehož změna by podléhala souhlasu obou komor Parlamentu. Ani tak by však nebylo možné zcela eliminovat riziko politických tlaků a rozpočtových výkyvů.

Celý rámec dnes navíc vymezuje evropská regulace v podobě Evropského aktu o svobodě médií (EMFA), který ukládá členským státům povinnost zajistit, aby financování médií veřejné služby bylo přiměřené, udržitelné a předvídatelné. Jakýkoli budoucí model tak bude muset tyto podmínky splňovat bez ohledu na zvolený mechanismus výběru prostředků.