Digitální vysílání přineslo víc programů, ale i problémy
K 11. listopadu 2011 skončilo až na výjimky analogové vysílání.
Prvopočátky digitálního pozemního vysílání televize v České republice se datují do května 2000, kdy České Radiokomunikace (ČRa) zahájily v Praze a okolí experimentální vysíláni ve formátu DVB-T. Později se přidali i další operátoři, více než pět let se ale jednalo pouze o experiment.
Řádné digitální vysílání začalo v říjnu 2005, a to nejprve v Praze, o čtvrt roku později se přidaly vysílače v Brně a Ostravě. Postupně přibývaly další oblasti a v dubnu 2008 přijala vláda technický plán přechodu, který mimo jiné stanovil harmonogram ukončení dosavadního analogového vysílání.
Digitalizaci vysílání dlouho komplikoval přístup komerčních televizí, tedy Novy a Primy. Ty přistoupily na plán, k jehož uskutečnění se musely vzdát svých dříve získaných frekvencí, až v srpnu 2008 a výměnou získaly kompenzační licence, na jejichž základě mohly spustit další kanály (Nova Cinema a Prima Cool).
První oblastí, kde bylo zcela vypnuto analogové vysílání, bylo již v srpnu 2007 Domažlicko (důvodem bylo rušení s digitálním rozhlasem v Německu). Nova se však později zejména kvůli stížnostem diváků na kvalitu dočasně vrátila k analogu. První velkou oblastí bez analogu se pak na jaře 2009 stala Praha, kde 30. dubna 2009 skončilo analogové šíření programu všech hlavních televizí z vysílače na Žižkově.
V souvislosti s digitalizací udělila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání kromě kompenzačních licencí pro Novu a Primu už v dubnu 2006 šest dalších oprávnění. Kvůli soudním tahanicím se ale start vysílání pozdržel a v éteru se nakonec objevily jen dvě televize: TV Barrandov a zpravodajská Z1, jež ale letos v lednu skončila (hudební Óčko nikdy nevysílalo na základě kompenzační licence).
Právě rozšíření nabídky programů je hlavním přínosem digitálního pozemního vysílání. Díky lepšímu využití kmitočtů je totiž možné šířit více programů. Zatímco analogové vysílání nabízelo na většině území ČR jen čtyři programy (ČT1, ČT2, Novu a Primu), nyní naprostá většina obyvatel bez problémů naladí více než dvojnásobek kanálů šířených pozemními vysílači (čtyři programy veřejnoprávní ČT, dva kanály Novy a tři Primy, TV Barrandov a někde jsou dostupné i další televize).
Digitalizace ale přinesla i některé nevýhody, například divákům v místech s méně kvalitním signálem může obraz "zamrzat" nebo "kostičkovat". Lidé, kteří na takových místech dříve analogovou televizi (byť v horší kvalitě) přijímali, nemusí mít signál vůbec. Řada majitelů nemovitostí také musela investovat do nových anténních systémů nebo úprav těch stávajících.
Přechod na digitální vysílání si vyžádal nemalé náklady u televizí, radiokomunikací i samotných diváků. Televize například platily šíření signálu dvěma způsoby (signál odcházející ze sídel televizí byl digitální již od 90. let), majitel vysílačů zase musel modernizovat jejich vybavení.
Diváci měli dvě základní možnosti, jak se s digitalizací vypořádat. Kromě finančně náročnějšího nákupu nového televizoru, který již je schopen přijímat DVB-T, je to pořízení takzvaného set-top-boxu. Tedy zařízení, jež převádí digitální vysílání na signál, který je schopen zobrazit i starší přijímač. Set-top-box přitom není příliš drahý, ceny začínají na několika stokorunách - i proto se v ČR neujala praxe z jiných zemí, kde na nákup přispíval stát.
Digitalizace vysílání se netýká jen pozemních vysílačů, v uplynulých letech na něj totiž přešly také firmy provozující kabelové televize nebo satelitní příjem. Řada lidí si ostatně v posledních letech pořídila satelitní komplety, čímž se vyhnula možným problémům s anténou a navíc získala možnost přijímat i další programy.
-čtk-
